Dotyčný

V. Klasik

Začalo to nevinně. Vlastně, když se nad tím zamyslím, vždy to začíná nevinně. Přivítala jsem se se Sarah, která opět vypadala famózně. Vlasy stáhnuté do uhlazeného drdolu, bezkonkurenční líčení s kouřovými stíny, v uších výrazné modré náušnice a na krku mohutný náhrdelník. Na sobě měla bílé košilové šaty, ležérně ohrnuté na rukávech, které na jejím opáleném těle doslova zářily. A na nohou vysoké podpatky, čímž mě mírně vykolejila, sakra, jaký člověk nosí doma podpatky?

Opět vedle Sarah vypadám jak selka, ale to je klasik. Na rozdíl od ní, mám své světle hnědé vlasy, spíš zrzavé, spuštěné v přírodních kudrnách na lopatky, bez jakékoliv stopy líčidel, ještě s ruměncem kvůli dokonalosti vedle mě - zapojte fantazii, jaká dokonalost? - s námořnickou košilí s bílými pruhy a rozepnutými třemi knoflíčky, s modrými džíny a bílými teniskami. Tím můj oděvnický rozmach končí.

Ale abych se vrátila k podstatě myšlenky, že dnešní večer začínal vlastně naprosto nevinně. I přesto, že dům zvenku nevypadal nijak výjimečně, vevnitř jsem nestíhala popadat dech, protože Ryan má opravdu skvělý vkus, většinu nábytku má ve viktoriánském stylu, což podtrhává viktoriánský krb, podobný tomu, který máme v bytě my s Celeste.

Právě u tohoto krbu se Sarah sedíme, před námi stojí Barolo, francouzské napolo vypité víno a já se dozvídám, že francouzské vína patří k Ryanovi nejoblíbenějším. Přesto se k nám Ryan nepřipojil - ne, vůbec jsem nechtěla ať tu je s námi..-, vymluvil se na práci, i přestože je pátek a žádný normální člověk, se o práci nestará v pátek večer. Ale asi bude háček ve slově normální, protože asi všichni víme, že Ryan nepatří k normálním lidem.. Ale mohl na rovinu říct, že tu nebude sedět a žvanit o svém strašně zajímavém životě s Arianou. Haha.

Pozoruji Sarah, s červenými líčky a rozpuštěnými vlasy, v očích ji jiskří všechen alkohol, který jsme požily- a že ho bylo dost.- jak se pokouší bez zakoktání mi říct historku, která se ji stala na stáži v Paříži. Jenže kouzlo spočívá v tom, pokud se soustředíme na to, abychom nemluvili jak opilci, budeme mluvit jak opilci. Jenže já jsem na tom podobně, snažím se uklidnit svoje chichotání, lze přirovnatelné k puberťačce. Ano, když se posilním alkoholem, chovám se dětinsky.

Nějak se Sarah nevnímáme čas, ani bych se nedivila, kdyby hodiny odbily půl jedné a Ryan spal sám v té velké manželské posteli, kterou určitě má v té velké ložnici. Nevím jestli to opravdu bude tím vínem nebo jednoduše faktem, že ta historka byla vtipná, obě vybuchneme ve smích. Smějeme se snad pěkných pět minut, popadáme dech a Sarah se na mě mile usmívá. Asi ji ten ksicht oplácím, jen u toho nevypadám jak modelka z Pinterestu. V této důvěrné chvilce mě vyruší můj telefon v kapse. Automaticky ho přijmu a zvedám k uchu.

Z mobilu se ozývá hlasitá hudba a mě netrvá dlouho, i přes ten oblak v mé hlavě, přijít kdo je schopen mě vyrušit tak brzy ráno. Musím se smát, když uslyším Joshův hlas, který na někoho křičí, aby byl laskavě zticha. "Joshi?" ozvu se, a až v ten moment si uvědomím, že jsme toho vypily opravdu hodně. Zformulovat jednoduchou větu se mění na velmi obtížný úkol a o výslovnosti nemluvě. Toto bude zajímavý večer. Josh se obratem vrací k hovoru a už jen podle sluchu, můžu říct, že Josh má s formulací stejný problém.

"Árii? Čau, ahoj. máš se? Kde seš?" vyhrkne a mě to snad ještě víc rozšíří úsměv. Už znám důvod, proč jsme kamarádi. Nejlepší. "Ahoj, u Sarah." čím méně slov, tím líp. Zatímco já poslouchám Joshův plán, má sestra dolívá zbytek vína do dvou vysokých sklenic. Tváří se při tom, až moc šťastně. "Ok, jsem tam za dvacet minut." zadrmolí. "Počkej, co?" chvíli mi trvá dát mu nějakou odezvu, možná proto jsem ráda, že vůbec jsem schopna něco říct. Jenže mou odezvou je němý telefon, nad čímž se musím ušklíbnout. Hajzl.

Čelím pozornému pohledu Sarah, který mi nevysvětlitelně přijde vtipný. Skrývám mé cukající koutky přiloženou sklenicí vína a čekám na ni, až mi pokývne. Na zdraví.