A ten můj nápad byl čím dál horší. Protože Ryan, který vystoupil z auta, vypadal úchvatně. A jeho vzhledu si všimli všichni. Jak všechny holky, které stály před domem, tak kluci. Ale Ryana to nijak nevzrušovalo, nezajímalo ho to. Došel do půlky chodníku, který vedl, až před dům, a zvedl pohled na mě, což mě docela vyděsilo. Venku stálo přes deset lidí, ale on i tak ví, kde přesně stojím. Toto nebude náhoda. Stojí tam v těch stejných teplácích a přes triko si vzal čistě černou mikinu, havraní vlasy má rozcuchané - nebudeme se pídit od koho - a už zdálky, kterou pomaličku zkracuji po boku Joshe, si všímám toho ironického úšklebku. Ach bože.
Po očku se podívám na Joshe, který se značně narovnal, ale i tak vedle Ryana bude vypadat jak náctileté dítě.. ehm oba vedle něj budeme vypadat jak náctileté děcka. A čím blíž jsem Ryanovi, tím víc jsem nervozní a všímám si lidí, kteří naši trojku sledují z dostatečné vzdálenosti. Beztak čekají na nějaké boje, což je sranda, protože, když si vybavím pana Dotyčného ve fitku, tak mi to jednoduše přijde vtipné.
Jenže Ryan se nebaví, furt stojí na tom stejném místě, ruce v kapsách a ani když se přiblížíme, tak nehne brvou. A tak před sebou stojíme a já koukám do země. Nemám odvahu na nějaké mé ironické připomínky - žádné mě nenapadly. A Ryan mi taky nemá co říct. Takže se toho zhostí Josh, což je o hodně horší, než kdyby prostě držel hubu. "Ty musíš být Ryan."
Až tehdy se odhodlám a podívám se na reakci pana Dotyčného. Jenže on mě sleduje furt, kouká mi do obličeje, neodpovídá Joshovi, prostě tam stojí a propaluje mě tím svým strašně nebezpečným pohledem, který ale opravdu nebezpečný je. A já se mu snažím opětovat, ale asi u něj nevypadám tak přitažlivě a když nad tím přemýšlím, myslím, že můj pohled zas tak nebezpečný nebude. Jenže Ryan nic. Prostě stojí a čumí. Hm, jestli mě to znervózňuje, protože nevím jestli někoho z nás nehodlá zabít? Hm, mírně (stoprocentně ano).
A Joshe to asi taky znervóznilo, protože se rozhodne do dalšího útoku, tak zaprvé, mě chytí kolem boku, čehož si všimne i Ryan a říkávám, jestli ten chlap má někdy vypadat jako vrah, je to zrovna teď. Jeho pohled ztěžkne, zatne čelisti a Joshe sjede tím svým kritickým pohledem. Ou, kurva. A já nevím čemu se mám divit první, jestli Ryanové reakci nebo vůbec, co Josh udělal. Opět zopakuje svou větu, jen tentokrát s jistou dávkou arogance. Sakra Joshi, tohle nedělej.!
Takže zatímco se ti dva probodají pohledy, já hledím na Ryana a nevím, co dělat. A to asi vytuší Ryan, protože mi obratem řekne, co mám dělat. "Polez." vyštěkne nepříjemně, sám se otočí na patě a vydá se k přistavenému BMW. Poslechnu ho. Nehodlám nikoho dráždit bosou nohou, protože tahle situace je opravdu vystřižená jak z hororu, kde někdo někoho zabije. Jenže Joshovi se tohle chování nelíbí. "Takhle s ní laskavě nemluv." Josh, posilněný značnou dávkou alkoholu, udělá rychlý krok k nám. Teda udělá ho k Ryanovi, ale postavím se okamžitě před Joshe, čímž mu zabráním dalším hovadinám. Ale Ryan se otočí.
Až teď si všímám, že kolem nás a auta se utvořil hlouček lidí, který čeká na to, až se jeden vrhne na druhého. A já mezi nimi. Zatímco Josh se na mě tlačí, Ryan klidně stojí už u auta. Stoprocentně čeká až Josh dá ránu první, čímž by si podepsal rozsudek smrti. "Joshi to je v pohodě." pokládám mu ruku na hrudník a zvednu k němu pohled. Jenže tomu nevěnuje sebemenší pozornost, hledí na Ryana. "Ne není to v pohodě, nemá právo s tebou tak mluvit.!"Zvýší hlas a konečně se na mě podívá. Oči má červené, takže vím, že alkohol není jediným, čím se Josh posilnil a z čeho čerpá takovou odvahu. Proboha Joshi, snad nejsi slepý, Ryan je o hlavu větší.
"Ano má. Joshi, je brzo ráno. Jsem unavená, jedu domů." řeknu s klidným hlasem i když mi srdce tluče jako o závod. Kdyby se něco stalo, Josh napadl Ryana, stoprocentně by z toho nevyšel jen s roztrženým rtem. A plus bych si to pěkně slízla u Sarah. Jen při té představě se ošiji. Sundám ruku z jeho hrudi a rychle se vydám k Ryanovi, kterého mlčky chytnu za loket a táhnu ho k autu. Neotáčím se. Prostě jdu dopředu, otvírám dveře řidiče a čekám na Ryana než si sedne.
On asi nemá žádné námitky, nastupuje s potulným úsměvem vítěze. Zavírám za ním a rychle přecházím ke dveřím spolujezdce. Až když držím kliku, podívám se na Joshe, který furt stojí na chodníku a sleduje nás. Slyším, že Ryan startuje. "Díky Joshi." kývnu na něj. "Zavolej mi." křikne, abych ho slyšela přes hlasitou hudbu a auto. Věnuji mu nesmělý úsměv a konečně si sedám do auta.
Od minula, kdy jsem jela Ryanovým bavorákem, se nic nezměnilo. Jeho vůně je stejně intenzivní, v autě je furt stejný pořádek a autem se line nakřáplý hlas Janis Joplin, odhaduji že z nějakého koncertu, protože akustika je úplně jiná než ze studia. Ryan se odlepuje od chodníku a zamíří k centru. Podívám se na něj a opět si uvědomuji jak pohledný je. Uvolněně drží volant jednou rukou, druhou má položenou na opěradle a prsty bubnuje do rytmu. Ve tváři se mu odráží světla z pouličních lamp, kolem kterých projíždíme. Tváří se soustředěně a zamyšleně. Zajímalo by mě nad čím přemýšlí.
"Takže to je ten tvůj Josh?" otočí se na mě. Zalapám po dechu. V nanosekundě se jeho výraz mění, už nevypadá zamyšleně ani soustředěně, vypadá.. nebezpečně. Přesto nedává nic najevo, což mě mírně mate. Oči má nebezpečně přimhouřené, čelisti silně stisklé, čímž se zvýrazní jeho rysy. Nezní ironicky, ale ani přátelsky. Právě naopak. Zpět se soustředí na cestu a já se otočím k okýnku. Sleduji míhající cestu a domy. Dnes je pěkná noc. Měsíc vrhá šedivé světlo na okolí, takže není zas taková tma. "Neexistuje žádný můj Josh." špitnu potichu, ale jsem si jistá, že mě slyšel.
Nečekám dlouho a Ryan se opět ozývá. "Myslel jsem, že dobrý vkus máte v rodině." Jestli před tím nezněl ironicky, teď už zní. Vlastně tam ani nejde slyšet nic jiného než ironii. " Takový fracek." dodává a já se na něj prudce otočím. Co si to sakra dovoluje?! Sleduje cestu před sebou a na tváři mu pohrává ten jeho slavný úšklebek. "Nepamatuji se, že bych se Vás ptala na názor..!" obořím se. Sama se divím, že dokážu znít tak nepříjemně. A hlavně na pana Dotyčného, který do mě zabodne svůj nepříjemný pohled. Hledíme na sebe a snažíme se toho druhého nezabít.
Autem se rozeznívá mužský mladý hlas s akustickou kytarou. Jenže to postřehnu jen vzdáleně, protože veškerou pozornost věnuji tomu muži vedle mě. Muži, který mě propaluje pohledem a je to nesnesitelné. Hledí mi do hlavy. Hledí na mě a já pocítím neuvěřitelnou touhu se na něj vrhnout. Okamžitě odvracím pohledem a snažím se zkrotit mé myšlenky, které mě táhnou k zvrhlým věcem. Dávám si nohu přes nohu, abych zabránila tomu pocitu, který se mi rozléhá v klíně. Nadechnu se. Co se to sakra děje? Hledím ven z okýnka a přemáhá mě únava. Vjíždíme na dálnici, v autě je ticho. A já upadám do spánku.
ČTEŠ
Dotyčný
Romance,, Varoval jsem tě před ním. Jsi tak zoufalá, že se musíš bavit s asociály, kteří se ti snaží dostat mezi nohy? '' ,, Ryane, můžeš přestat se mnou zacházet jako bych ti patřila?" Nádech. ,,toho kluka znám pomalu od malička a jestli je ti sympatický...
