Dotyčný

III. Ironie

"Ano mami, máš pravdu, bylo to nevhodné. A sprosté.." vydechnu vzduch z plic a podívám se na hodinky. "Jo, se Sarah jsem mluvila, minimálně třikrát, omluvila jsem se ji a ona mou omluvu vyřídila Ryanovi.." to, že mi furt předhazovala, že si to musela odčinit za mě, jsem raději vynechala- "je to vyřízené. Ryan mou omluvu přijal, sice se asi nebudeme kamarádit, a chodit spolu krmit kachny v parku, ale to jsem stejně neměla v plánu. Moc mi povahově nesedl.." už spolu mluvíme dvacet minut a já už dvacet minut stojím před prázdným fitness centrem. Opět probíráme - abych byla konkrétnější, moje matka probírá- můj incident u toho stolu. A to už, prosím, je týden. Už týden, mi moje matka vyčítá, moje nevhodné chování k panu velkému podnikateli.

Čekám, až to moje máma vzdá a uvědomí si, že když mě neuměla přechovat devatenáct let, tak půl hodinka na telefonu, tomu taky moc nepomůže. Jenže ona to nevzdává. Přísahám, slyším to snad potřetí, jak nevhodné to bylo a jak jsem naši rodině uškodila a pošpinila ji před Ryanem, a před všemi, komu to ten hňup bude vykládat. No jo, musím uznat, že by to byla dobrá povídka u stolu s přáteli. Takové pobavení u dezertu. Ne, vážně, živě si to umím představit. Čtyři chlápci sedí u jednoho stolu, jeden z nich je Ryan, v luxusní restauraci v samém centru San Franciska, na stole leží klíče od těch nejluxusnějších bavoráků, i-osmička je zaparkovaná před restaurací a je to pýcha velkého kápa, Ryana. Když přicupitá ke stolu číšnice, rudá jak rajče, všichni nasadí neodolatelný úsměv a objednají si to nejkvalitnější víno- jen na zvýšení ega, žádný z těch čtyř, by nepoznal rozdíl mezi Chäteauou a krabičákem - na jídlo si dají nějaký steak z býka, který měl víc důstojný život, než já, a přitom si povídají o příhodě Dotyčného, který mírně přehání, aby to mělo dostatečné grady.

A zatímco si já představuji Ryana v luxusní restauraci, moje máma to nakonec vzdá, protože vytuší, že ji nevěnuji až tak velkou pozornost, jakou by si přála, a rozloučí se se mnou. Je něco málo po čtvrté a já stojím sama a opuštěná. Což mi až tak nevadí, protože nevím jaký dobrovolník by na mě koukal smradlavou, zpocenou, jedním slovem nechutnou po hodině strávené v usilovný trénink. A nesmím opomenout, že na rameni mám sportovní tašku, kterou jsem nosila na aerobic snad ve třetí třídě. Ano, i Ariana dělala nějaký sport, ne vždy byla vyžrané prase.  Opět nenalíčená, v teplácích a s polo rozpadlým drdolem. Vane studený větřík, přestože slunce už pomalu zapadá, praží na celé Francisko, je docela chladno. Přesto mám jen lehkou mikinu. San Francisko se pomalu zahaluje do šera.

Vytáčím číslo Sarah, zatímco si vytahuji cigaretu a dávám si ji do úst. "Dnešek platí, počítám s tím.." vyhrkne na mě přeslazený hlas mé sestry a já  se usměji. "dobře, beru na vědomí. Jedu z fitka domů, převléknu se a můž-.." "ty jsi ve fitku, to je náhoda! Ryan taky, může tě vzít domů. Počkej zavolám mu..Aspoň si můžete pokecat.!" ani nestihnu zareagovat, protože odezvou by mi stejně němý telefon. Schovám mobil do kapsy a vydechnu kouř.

A to byl poslední okamžik, kdy jsem tu cigaretu cítila v ústech, protože pan Dotyčný se ocitne přede mnou, šlape na mou nedokouřenou cigaretu a hledí na mě tím nepříjemným pohledem, který vás doslova pálí na všech místech, po kterých přejde. A v mém případě, to je celé tělo. Sprostě mě sjede pohledem a nesouhlasně zamlaská. Na tváři mu hraje ten ironický a sebevědomý úšklebek a já nevím co dřív. Jestli nadávat nebo slintat. Protože vypadá kurevsky dobře, fakt nekecám. Stojí tam opět neodolatelný, s rozcuchanými havraními vlasy, nejspíše byl ve sprše, v očích mu jiskří ostošest, přesto mi přijde, že mě vraždí pohledem a tváří se vážně, spíše lhostejně. Stojíme před sebou a čumíme na sebe snad dvě minuty, kdy se rozhodnu jednat:

"Vás bych tu nečekala.." Snažím se o ublížený tón, s kapkou naštvanosti, jenže jemu se to daří líp i pohledem, protože furt mi nevěnoval ani blbý pozdrav. Všimnu si, že v očích mu zajiskří, ale mimiku nijak nemění  Hm, zvláštní.. Stojí tam, o hlavu vyšší, neuvěřitelně horký chlap, čumí na mě z patra a sprostě si mě prohlíží. Proto si ho taky prohlédnu, abych zase nemohla popadnout dech.

Bílé triko s krátkým rukávem, na krku zlatý řetízek, šedé značkové tepláky, stažené gumou u nohavic a značkové černé tenisky. Oholený, s tím jeho pronikavým pohledem a vůní po sprchovém gelu. Do.hajzlu.! Vypadá úchvatně. Zkoumám ho s otevřenými ústy a dostatečně dlouhou dobu, abych mu na tváři vyčarovala sebevědomý úsměv vítěze a v očích probudila jeho slavné jiskry.

Úsměv, ačkoliv ironický, se na jeho tváři neudrží, opět nasadí svůj neprůstřelný výraz a konečně vypustí ze sebe nějaké slova. "Ještě jednou strčíš tuhle sračku do huby, bude to, to poslední, co v té pusince bude. A věř mi, že bys tam chtěla mít ještě hodně věcí.." promluví a já opět vzhlédnu do jeho očí, ze kterých nelze nic vyčíst. A mě už pomalu dochází, proč si o něm myslím, že je to idiot.

"Nevím, kde berete jistotu, že jsem tam, už hodně věcí neměla." Zariskuji, ale pohled odvrátím. Zase až tak statečná nejsem. Svěřím se Vám, připadala jsem si před ním jako malé dítě, co dostalo špatnou známku a teď stojí před káravým pohledem svého otce. Ryan se zdál byl odpovědí zjevně pobaven, protože se ironicky uchechtl. To ovšem netrvá dlouho a opět si všimnu, že mě sjíždí pohledem. Ano. sjíždí je velmi zvláštní slovo. A až v tomhle okamžiku mi dojde, že před ním stojím zpocená, smradlavá, s polorozpadlým drdolem a bez nějakého zbytku líčidel. To mu však nijak nebrání k dalšímu, ne moc inteligentnímu, úderu a zase otevře hubu. "Tím bych se v patnácti nechlubil." Řekne s neuvěřitelnou dávkou arogance a já na malý okamžik zapochybuji o své existenci. Nebo spíš zapochybuji o své dovednosti se normálně vyjadřovat, protože pokaždé, co něco vypustím z huby, si o malou vteřinku řeknu, že jsem asi hodně vymletá, a myšlením opravdu tak na patnáctiletou. Což, ale řekněme si na rovinu, patnáct a devatenáct, zas takový rozdíl není.

Možná to je důvod, proč raději sklopím hlavu a nijak nereaguji na jeho urážku. Naši ne-moc přátelskou chvilku, přeruší jeho vyzvánějící telefon v kapse. Vytáhne ho, ale rychlým obratem, se mobil ocitá zpět v kapse, bez jakékoliv odpovědi. Až teď se odvážím zvednout hlavu a opět čelit jeho pronikavému pohledu. "Polez." Zahřmí nebezpečně.

Dobře, moc jsem s ním nemluvila, ale nikdy jsem si nevšimla jak hluboký má hlas a jakou dávku ironie dává do každého slova, které  vypustí z pusy. Přemýšlím, zda vůbec umí mluvit bez té ironie a arogance. Rozejde se k parkovišti, a já ho následuji jak čoklík. Netrvá mi dlouho, než si všimnu luxusního černého bavoráku, postavený mezi auty, průměrně vydělávajících lidí. A ještě kratší dobu nám trvá k němu dojít, kdy se přesvědčím, že opravdu BMW je jeho.

Odemkne a nastoupí. Asi ho ani nenapadlo dámě otevřít dveře, ani ten zasraný ironický pohled mi nevěnuje. Přesto nasednu na místo spolujezdce a zahalím se do jeho vůně, která je v autě snad o milion procent intenzivnější.  Zatímco on startuje, kochám se pořádkem v autě, opravdu na chlapa je to obdivuhodné, že i žvýkačky jsou uložené v kastlíku pod dotykovým displejem. Ale nekochám se dlouho, protože Ryan mě stahuje zpět do reality svou pitomou připomínkou.  "Laskavě si dej pás." Hlasitě vzdychnu. "To by mě určitě nenapadlo." Pokusím se o nepříjemný tón, ale zdaleka se neblížím jeho vytrénovanému. Zabodne do mě pohled a já se opět cítím jak malé děcko. Kretén.