Owned

"Please...stop...I'm sorry."

Kdyby se mi někdo snažil namluvit, že jednou budu sledovat, jak mého dominanta váže pro mě někdo neznámý a navíc před zraky několika lidí, tak bych se tomu člověku pravděpodobně vysmál. A taky bych mu nejspíš řekl, že by pro mě v tu chvíli dominant přestal být dominantní. Jenže tohle celé bylo o tolik jiné. Měl jsem pocit, že jsem nebyl jediný, kdo to tak vnímal i přes to, že nikdo další submisivní v té místnosti nebyl. Proč taky. Jako by subíci potřebovali umět vázat.

Nechápal jsem, proč mě na ten kurz vzal, ale byl jsem mu vděčný. Bavilo mě to. A to nejen proto, že jsem se celou dobu mohl dívat na jeho dokonalost, aniž bych se za to musel stydět nebo si připadat hloupě.

A Pán byl pořád tak vyrovnaný. Ani na okamžik nesklonil hlavu. Chvílemi mi přišlo, že si to užíval. Že v těch provazech prostě našel pohodlí a nic víc neřešil. Obdivoval jsem ho. Jak mohl být tak v klidu? Ještě mezi těmi všemi lidmi, co na něj zírali? Možná i kvůli tomu nechtěl, abych to dělal já? Byla to hloupá zbrklost. Copak bych vydržel tak dlouho svázaný? Zvládl bych, že na mě všichni tak koukají? Dokázal bych vůbec přijmout to, že by se mě dotýkal někdo jiný?

A on se Pána dotýkal. Hodně. Pořád o tom mluvil, jak je kontakt se submisivní osobou důležitý. Nejspíš měl pravdu. Trochu jsem toho bruneta podcenil. Po pár minutách to vážně vypadalo, že o tom ví hodně. Občas mi sice přišlo, že ho chtěl můj Pán opravit, ale nakonec se udržel.

Popravdě, bylo mi líto, že už se blížil konec.

A to ne proto, že jsem se pořád tak bál trestu.

Ale proto, že jsem si to vážně užíval. Bylo zajímavé vidět, jak to funguje. Navíc – alespoň z toho, co jsem pochopil, šlo o začátečnickou hodinu, takže hodně těch věcí bylo užitečných.

Zůstal jsem sedět na podlaze, tak jak tomu bylo předchozích několik minut - podle mého Pána tedy vlastně tři hodiny a čekal, až se místnost vyprázdní. Najednou mi to připadalo nekonečné. Všichni se zastavovali u toho kluka a měli plno otázek a Pán se očividně nechal rád zdržovat. Navíc to vypadalo, že pár těch lidí znal. Bylo mi jasné, že mi jen dává sežrat mé chování, ale v tu chvíli jsem měl vážně chuť se schoulit do klubíčka a brečet. Nelíbilo se mi, když mě ignoroval. Možná jsem teď rozuměl tomu, proč nechtěl, abych se vystavoval ostatním lidem. Taky se mi nelíbilo, když jeho pozornost věnoval někomu jinému a na mě se ani nepodíval.

„Bavil ses?" přiklekl si ke mně konečně.

„Bylo to fajn. Děkuju, Pane," dostal jsem ze sebe rychle. Jednak proto, že to bylo pravda, ale hlavně kvůli tomu, že jsem byl rád, že se mi zase věnoval.

„To jsem rád. Chvilkami jsi vypadal nepřítomně," pobídl mě pohledem, abych vstal, „půjdeme se najíst, co říkáš? Za dnešek si pořádně nic nejedl."

„Nemám moc hlad," pokrčil jsem rameny, „ale to všechno myslím přijde, až to jídlo uvidím," protáhl jsem se bolestivě a pak udělal krok zpátky tak, abych stál za mým Pánem. Chtěl jsem mu na tom místě dávat ještě víc najevo to, že jsem jeho. Že nestojím o to patřit nikomu jinému.

„Chceš se jít najíst dolů, mezi lidi nebo chceš klid a soukromí?" otočil se ke mně čelem a hrubě mi zvedl bradu. Nevím, jestli to bylo tím místem, nebo jen jeho osobností, ale bylo to neskutečně intensivní. Mluvil a choval se tak mile, ale i přesto z něj sálal obrovský respekt. Bál jsem se, že šlápnu vedle. Udělám další chybu. A já ho vážně nechtěl zklamat dvakrát za jeden večer.

„Chtěl jsem sem jít mockrát, ale nikdy jsem nesebral odvahu," žmoulal jsem si nervózně prsty, „bude špatně, když budu chtít jít dolů a být ve společnosti všech těch lidí?" špitl jsem nejistě. Vážně jsem se bál, že ho mé rozhodnutí zklame. Co když se mnou měl nějaké plány? Co když potřeboval uvolnění a spoléhal na to, že to vycítím? Měl bych. Tohle bych přece měl poznat.