Owned

That's my boy!

Seděl jsem na sedadle spolujezdce malého golfu, koukajíc ven, na všechny ty domy, kolem kterých jsme rychle projížděli a přemýšlel nad tím, k čemu jsem se to vlastně upsal. Pán měl pravou ruku položenou na mé noze a palci vytvářel malé kroužky, nejspíš ve snaze mě trochu uklidnit. Paradoxem ale bylo, že jsem se víc těšil, než bál. Jediné, co se mi nelíbilo, byla celá ta nejistota. Bylo tolik možností, jak mohl Connor mou nabídku uchopit.

„Mám z tebe radost," prolomil Pán příjemné ticho, když jsme stáli na červené a já zkoumal všechen pohyb kolem. Připadalo mi všechno najednou tolik zajímavé. I neznámý člověk, který venčil psa jen pár metrů od nás.

„Pořád nevíš, jestli to zvládnu. Ani já ne," pokrčil jsem rameny a dál zíral ven z auta.

„Ne, Troye," pousmál se a lehce se protáhl, „mám z tebe radost kvůli tomu, jak rychle si se dal zase do pořádku. Myslel jsem, že je to s tebou ztracené, když jsem tě viděl po tom tvém útěku u tebe doma. Byl jsi úplně mimo," zařadil prudce rychlost hned, co se na semaforu objevila oranžová barva a spolu se zvukem pískajících kol zmizel z křižovatky.

„To ty prášky," kníkl jsem a mírně zakroutil hlavou. Nebylo to tak dávno a já nenáviděl vzpomínat na jakoukoli část spojenou s mým pitomým útěkem.

„Vymývali ti mozek," prohodil naštvaně, „jsem rád, že ses nenechal," stiskl mi silně nohu a pak vrátil ruku na řadící páku.

„Taky jsem rád," přikývl jsem, „už víš, kdo bude ten druhý kluk?" zeptal jsem se se zájmem a na chvíli se podíval na svého Pána.

„Vybereš si v klubu někoho, kdo se ti bude líbit a pak mu to prostě nabídneš," věnoval mi rychlý úsměv.

„Cože?!" vyjekl jsem spolu s pocitem úzkosti a paniky, „to nezvládnu. Nemůžu jít za někým cizím a nabízet mu takové věci. Ani v klubu ne. Prosím," přitáhl jsem si nohy k tělu a rychle skopl dolů boty, abych Pánovi nezašpinil sedačky.

„Uklidni se," probodl mě přísným pohledem, načeš se mile usmál, „mluvil jsem s Tannerem a zrovna u sebe má kluka, co se rád přidá. Nemá téměř žádné zkušenosti, což je pro tebe, myslím jedině dobře," zpomalil konečně malé auto a zahnul do dvora klubu.

„Proč je to dobře?" zeptal jsem se, jelikož se mě pomalu začala zmocňovat panika. Mluvil jsem tenkrát s jedním z Tannerových kluků a zdál se být naopak až moc dobře vycvičený. Nesahal jsem mu ani po kotníky.

„Protože kdybych do toho zapojil někoho zkušeného, tak budeš šílet, že jsi k ničemu," plácl mě přes nohu a otevřel dveře auta, „pojď, vystup si," přikázal a zamířil ke vchodu dřív, než jsem se dokázal přemluvit k pohybu.

„Máš strach?" otočil se na mě prudce, zatímco jednu ruku nechával na klice.

„Ne," pokroutil jsem hlavou, „spíš jsem jen nervózní," přiznal jsem popravdě a mírně se zhoupl na patách.

„Budu mírný, neboj," prohrábl mi druhou rukou vlasy, „nakonec si to ještě užiješ," mrkl na mě a vstoupil dovnitř. Překvapilo mě, kolik lidí už tam bylo. Celým klubem se ozývala hlasitá hudba a hlasy těch, kteří se snažili udržovat konverzaci, zněly spíš jako bručící roj včel.

„V pořádku?" ujistil se Pán, než pokračoval dál. S úsměvem jsem přikývl a držel se těsně za jeho zády. V jeho přítomnosti jsem se cítil v bezpečí. Věděl jsem sice, že mi na tom místě nic nezhrozí, ale stejně bylo pořád milejší být kolem Pána.

Došli jsme až do vrchního patra, do chodby, kde každé dveře vedly k jedné z heren a Pán se konečně zastavil, zkoumajíc mě pohledem. Nasucho jsem polkl a snažil se zůstat v klidu. Tohle zatracené čekání na tom celém bylo beztak nejhorší.