Owned

Just think

Přemýšlel jsem nad slovy toho člověka celý zbytek hodiny.

Takhle to tady nechodí.

Možná bych nad tím tolik nepřemýšlel, kdyby šlo o něco vážnějšího. Jenže hrotit použití telefonu v době, kdy bez něj člověk neudělal pomalu ani krok, mi přišlo trochu ujetý. Jenže i přes všechnu tu ujetost jsem se zatraceně bál. Věděl jsem, že vlastně nemám čeho. Sám učitel na mě fyzický trest mohl použít jen těžko. Na druhou stranu, bůh ví, kam mě vlastně Pán poslal.

Nejspíš to bylo poprvé, co jsem si přál, aby nikdy ne zazvonilo. Nechtěl jsem nikomu nic vysvětlovat. A nejděsivější bylo, že všichni seděli na svých místech jako přikování. Byli zticha. Úplně. Až nepřirozeně moc. Na takový klid v hodinách jsem z předešlé školy nebyl zvyklý. Vlastně tam naopak byl zázrak, když jsem slyšel výklad a stihl si něco napsat. Nerozuměl jsem tomu. Nestačilo přece jen popojet o pár kilometrů dál, aby všichni byli svatoušci. To byl nesmysl. Leda, že by tam do nich rvali něco, co by je udržovalo více v klidu. Po té myšlence jsem se rozhodl, že si ve škole nic nevezmu, ani kdybych měl umírat žízní.

Ten proklatý zvonek se rozezvučel dřív, než jsem se na to stačil jakkoli připravit. Nechal jsem pohled zalomený do dřevěné desky lavice a čekal, až všichni zmizí. Problém ale bylo to, že se ze svých míst zvedlo sotva pár mých spolužáků. Jistě. Nekomu nejspíš nedošlo, že zůstáváme ve stejné třídě i na další hodinu.

"Pojď se mnou," prohodil učitel s nezájmem a aniž by čekal na mou reakci, odešel ze třídy. Raději jsem se rychle zvedl a pár svižnými kroky ho dohnal. Nechtěl jsem mít zbytečně další průšvih.   

"Connor se hodně snažil, aby se mu podařilo tě sem dostat, Troye," otevřel dveře kabinetu a poukázal hlavou, abych šel dovnitř, "byl moc dobrý student. Neměl bys mu tu kazit reputaci," sedl si na židli, zatímco mě nechal stát.

"Omlouvám se," zaskučel jsem, hledajíc slova, které bych měl použít dál, ale on mě zastavil.

"Mně se neomlouvej," pokrčil rameny, "takové věci tady nikoho nezajímají. Doma to řekneš Connorovi, jelikož on za tebe na téhle škole přebral zodpovědnost. To on to s tebou musí vyřešit tak, aby se to neopakovalo," mluvil dál, jako by na tom snad nebylo vůbec nic divného.

"Moc Vám nerozumím," prešlápl jsem nervózně na místě.

"Jsme soukromá škola," začal s povzdechem, "jenže my narozdíl od ostatních škol nevyžadujeme peníze, ale kázeň. Většina studentů sem chodí, protože se chtějí doopravdy učit. Ohledně těch ostatních, jejich rodiče dostanou upozornění a pokud si své ratolesti nedokáží udržet na uzdě, nemají tu co dělat. Málokdo tady dostává druhou šanci. Vím, co se ti dělo na minulé škole. Tohle se tady dít nebude, nemusíš se bát. Ještě jednou ale prokážeš podobnou nevděčnost a Connor je tu pro tebe rychleji, než se vůbec stihneš dostat ze třídy. Pro dnešek to nechám být, jelikož o téhle škole nejspíš nic nevíš. Pořád ale platí to, že se doma přiznáš. Pokud přijdu na to, že ses na to vykašlal, bude to jen horší. Je ti to jasné?" založil si vyčerpaně ruce na prsa.

"Ano," přikývl jsem rychle, "děkuji," zamumlal jsem, jelikož mi to přišlo správné.

"Prima," přikývl, "vezmi si ten telefon a mazej do třídy."

Raději jsem znovu poděkoval a rychle zmizel z kabinetu. Ta malá chvilka uvnitř mě zatraceně moc rozhodila. Přišlo mi to ujeté. Bláznivé. Nereálné. 

Chtěl jsem zkontrolovat, zda mi Pán neodpověděl, ale zazvonilo přesně v momentě, kdy jsem si sedl na zadek.

Proklaté peklo.

Začínal jsem to místo nenávidět. Přitom by stačilo, kdyby mi Connor doma řekl, jak ujetá tahle škola byla. Což by možná udělal, kdyby neměl plné ruce Daniela.

Chtěl jsem domů. Ke Connorovi. Tak moc. Nepřál jsem si nic jiného, než s ním ležet v posteli. Prostě ho jen mít zase vedle sebe a vědět, že jsem v bezpečí. Jenže pokud jsem mu měl říct o tom incidentu s telefon, tak určitě nehrozilo, že by odpoledne mohlo být klidné. Při té myšlence se mi ještě víc sevřel žaludek. Co když se vážně bude moc zlobit? Co když bude zklamaný? Ze mě? Nechtěl jsem, aby byl. Naopak jsem si přál, aby na mě byl pyšný. K tomu bych mu ale musel dát důvod.

-
O přestávce jsem zkontroloval telefon. Napsal jen, že Dan hodně zvrací. To bylo všechno. Možná už mu ten učitel zavolal. Proto ta odpověď. Ale já mu to chtěl říct sám. Měl jsem svoje důvody, proč jsem ten telefon používal. A pokud to učitel nějak překroutil, byl jsem v háji.

Nějakou dobu jsem váhal, zda mu vůbec napsat, že už budu končit. Zbývala jen poslední hodina. Nakonec jsem to udělal, jelikož jsem stejně neměl ponětí, jak se dostat k němu domů.

Tentokrát jsem nikterak neřešil, že mě vyzvedávat přímo před školou. Bylo mi to ukradené. Jen už jsem ho potřeboval u sebe.

"Zlobíš se na mě?" zeptal jsem se opatrně hned, co jsem si sedl do auta. Pán byl napnutý, pomalu se na mě ani nepodíval. Na očích měl sluneční brýle. Nikdy předtím jsem ho v nich neviděl.

"Proč bych se na tebe měl zlobit?" zařadil rychlost a pak položil ruku na  mé stehno, které několikrát silně stiskl. Možná jsem nebyl důvodem jeho naštvanosti já, ale rozhodně naštvaný byl.

"Nevím," zavrtěl jsem se na sedadle, "vypadáš tak."

"Jsem jen unavený, Tro. Dana to sebralo víc, než jsem čekal. Od rána nepřestal zvracet. Je na něj děsný pohled. Teď je u něj naštěstí Phil, takže snad konečně budu moc trochu vydechnout. Pro dnešek pro mě nic nechtěj, hm? Nemuselo by to dopadnout dobře."

Na ta poslední slova dál obrovský důkaz. Připadalo mi to jako zkouška. Jenže Connor by snad nic takového neudělal. Neměl jsem důvod mu lhát nebo něco tajit. Najednou jsem vůbec nevěděl, jak se zachovat. Měl jsem to na něj vyklopit hned nebo až se trochu uvolní? Jenže, co když s tím budu zdržovat a on to vážně věděl? Za něco takového bych si ve škole nějakou dobu pořádně nesedl.

"To ti asi nebudu moct slíbit," pípl jsem nejistě. Naivně jsem doufal, že to jen přejde jako nedůležitou poznámku. V tom jsem byl možná ještě víc, než naivní.

"Jak to myslíš?" povzdechl si a sundal ruku z mé nohy, aby si mohl posunout brýle do vlasů a promnout oči.

"Chytili mě, jak při hodině používám telefon," prohodil jsem tiše, rozklepaným hlasem. Byl jsem z toho dne tak mimo, že mi to najednou vážně připadalo jako něco hrozného.

"Omlouvám se," vysypal jsem ze sebe vyděšeně, když Connor se zapiskáním brzd zastavil u kraje silnice, "nevěděl jsem o tom, jak to tam funguje. Jen jsem chtěl vědět, jak to zvládáš," vykoktal jsem slabým hlasem. Vážně jsem měl nahnáno.

"A teď už víš, jak to funguje?" otočil se na mě prudce. Očima do mého těla udělal snad milion děr. Možná, že kdybychom nebyli v autě, tak mě měl dávno přehnutého přes koleno.

"Snad ano."

"Snad ano?!" zopakoval po mě neuvěřitelně klidným tónem. Zbytek jeho těla už ale tak klidně nepůsobil.

"Třídní mi o tom něco řekl. Mrzí mě to. Vážně. Nechtěl jsem udělat ostu-"

"Vymysli si něco sám," přerušil mě a znovu se rozjel.

"Ja- jak sám?"

"Máš na to čas, než dojedeme domů. Přemýšlej, prosím. Jestli to necháš na mě, povede to zbytečně ke stopce. Nic takového nechci. Ne kvůli takové blbosti. Ale jestli nic nevymyslíš, nebudu mít jinou možnost."

---

Trrrrm. Další asi dost zbytečná kapitola. Jenže já hrozně chtěla něco napsat, ale jsem ve Švédsku a mám s sebou "jen" tablet a mě se píše dost napikaču, když nemám klávesnici. Každopádně i tak jsem ale tuhle kapitolu psala s nadšením, což je prima. Jen teda pokud budu muset každý svůj psací blok řešit útěkem do Skandinávie, tak mám pocit, že brzo zkrachuju. Jinak další kapitola bude akční, slibuju. Dám si na ni super záležet

^^
N.