Na půl cesty ze tmy

kapitola 1

Byla tma a všude kolem jen ticho, to ticho jakoby křičelo a tma žádné hvězdy, jen občas někdo zahlédl malý záblesk světla, které prosilo o pomoc, ale kdo pomůže, když už ani na světlo nevěří. Hodiny ubíhají velice pomalu, ale i přes tu

tíseň, kterou tma přináší, odbíjí hodiny a slunce začíná vycházet. Ale i přes to světlo, které slunce vydává je všude šero. Ticho už zdejší obyvatelé města Lafenk

nemučí svojí obrovitou přítomností.

Najednou zazní celím městem smích malá dívenka jménem Lusi (Luci), se smála a nemohla přestat. Všichni se kolem milé Lusi shromáždili a netušili o co se jedná. V Lafenku se tak dlouho někdo nesmál, většinou jen plakal.

Lusi je malá 12 letá dívenka, která má rudé vlasy jako oheň, starou hnědou sukni a potrhanou košili po otci. Její rudé vlnité vlasy jí stále padají do čela i přes její stuhu, kterou je má svázané. Stále se usmívající ústa, ze kterých vychází pro ostatní tak neznámí a vzdálený zvuk, náhle přestal.

Před malou rusovláskou stojí její starší bratr Gabriel, který se o ní po smrti rodičů stará. „Rychle poť a neohlížej se" zašeptal svojí malé sestře a táhl jí za sebou domů. Lusi, i když neochotně pokračuje v závěsu za svým bratrem. Najednou se prudce zastaví a Lusi narazí do zad svého opatřovatelského bratra.

Gabriel sebou rychle cukne a zadívá se na svojí ušmudlanou sestru. Potom se zase obrátí zády a hovoří s panem starostou. „Pane starosto" odpověděl Gabriel. „Pane Ofl" pozdraví ho pan starosta. „To je už po 3 tento měsíc" pověděl pan starosta nabroušeným tonem „Nechceme rozhněvat tmu" Gabriel sebou škubl, zaťal pěst a vypadalo to, že se chystá protestovat. „Už se to nestane" skočila do jejich rozhovoru Lusi. Nasadila svůj perfektně nacvičený provinilý výraz a doufala, že opět zabere. Nemýlila se! Pan starosta Gabrielovi uhnul a Lusi svého bratra táhla domů, aby něco nevyvedl, jeho prudká povaha už se chystala vybouchnout. Když přišli domů, Lusi se posadila na kanape u okna a dívala se ven jako by očekávala, že se někdo objeví. „Proč si se smála" zeptal se Gabriel své malé sestry. Po několika dlouhých minutách Lusi sebou trhla a podívala se tázavě na svého bratra. Pak se zase otočila k oknu a tichým hlasem řekla. „ Měla jsem sen" v očích se jí zajiskřilo „V tom snu jsem bila daleko a vyděla jsem hvězdy. Byly tak krásné. A stála tam obrovská modrá sova se zlatými skvrnami. A roztáhla křídla. Letěla proti mně. Pak jsem se probudila." Řekla tichým mírně nepřítomným hlasem. Gabriel, který seděl v pozoru už od zmíňky o snech jen udiveně sledoval sestru. Sny se ve městě Lafenk nezdají už tak dlouho. Vlastně tak dlouho co tu je tma.

Začalo se stmívat a tma nastolila plnou vládu.

Už deset dní od posledního výstupu Lusi. Nikdy se k ní nechovali moc hezky možná pro její rudé vlasy, které nikdo jiný nemá nebo pro rukavici kterou stále nosí. Ale teď to bylo jiné! Všichni si jí teď prohlíželi tak nějak jinak. Jejich kousavé poznámky bodali a "posměšky" zněli jako údery do týla, jen zlo a samota. To musí pociťovat jen proto, že se chtěla chvíli smát.

Zvonek! Rychlé rozražení dveří a konec hodiny. Pro většinu dětí to znamená jít domů do postele a snít beze snu někdy se vydají na náměstí na trhy ale v pochmurném městečku se stále nikdo neusměje. Takovou mají ze tmy hrůzu. Naše malá zrzavá přítelkyně ale ne. Jen co zvony zazvoní vyběhne z domu na křeslo pohodí brašnu a je zase v trapu.

Lusi chodí do lesa za městem, je to tmaví les, ale tak malí na obzoru za několika stromy už vidí svůj cíl nejmenší a největší skalní útvar, který tu je. Nikdo z obyvatel na ni totiž ještě nevylezl. Vlastně někdo ano Lusi na ni lozí každý den. Pro ni to je místo kde je v bezpečí i když se spousty divokých zvířat. Řekla jsem zvířat? Já myslela jejich nejlepších přátel. Lusi si se zvířaty rozumí už od narození jsou to její přátelé ona totiž ví že zvíře bez důvodu nezautočí, ale člověk ano. V nízké kotlině za skalou se setkají vlci, orli i malé myšky a neublíží si protože ví že jsou pro jejich oblíbenkyni rodinou. „Hezké odpoledne." Pověděla Lusi když dorazila se svým šibalským úsměvem. Jako první si jí všiml Soro malé vlčí mládě, kterému Lusi pomohla, když bylo zraněné. O chvíli později dorazili ostatní a jako poslední přišel Pacifik moudrý gryf. Až teď si Lusi uvědomila, že žádný z jejich přátel není sova. Ale proč tu žádná sova není. Proletělo jí najednou hlavou. V tom ucítila na tváři slizký dotek Soro jí olízl. Nejspíš byl rád že ji vidí.

Začalo se stmívat a všechny děti se chystali do postelí, nesnít své sny. Lusi věděla že sny se brzy zas objeví a beze strachu z bezesné noci ulehla do peřin.

Další den přišel tak rychle, nikdo neví jak krásné to muselo být. S úsměvem na tváři vyšla z pokoje. Ale ten se za pár minut proměnil na pláč a prosby.

Tak co vy na to?? Mě osobně se to líbí, ale ráda si přečtu váš názor.:D :D