Na půl cesty ze tmy

kapitola 5

Šli už asi hodinu Ren se najednou odhodlal a položil otázku, co mu zněla v hlavě už od včerejšího večera. „Koho ti vzali?" „Co myslíš?" nechápala Lusi. „No. Včera jsi při mé otázce "Co tu děláš?" ses skoro rozplakala. Takže koho ti tma vzala?" A prodíral se lesním porostem. „To ...hm, nechci se o tom bavit." To věděla a u oka se jí zaleskla slza. „Dobře. Tak se zeptám na něco jiného." Přeskočil velkou kládu a pomohl Lusi přejít na druhou stranu. „Co to máš na ruce?" Lusi překročila kládu a pokračovala dál. „Já ani vlastně sama nevím mám to od malička." Pověděla a i, když s velkými potíži vyběhla na poslední kopec za Renem. „Támhle je to." Vykřikl Ren když uviděl uvyděl místo jejich cíle.

Podivně zakroucený strom měl mezi kořeny velkou štěrbinou. Lusi společně s Renem vklouzli štěrbinou do jeskyně která vedla do mnohem větší než se zprvu zdálo.

Všude byla tma dotek zla a strachu tu byl cítit všude. Vlhké a chladné stěny v byly porostlé jakým si mechem nebo ostnáči co. Chodba byla úzká a nízká. Lusi a Ren museli lest po kolenou. Za dlouhou chodbou je ale obrovitá místnost. Jeden krok za prach místnosti. A zaplanuli všechny ohně každá louče teď zářila mohutným ohněm. Ani místnost neušla silnému zubu času. Všude na stěnách kde dříve bývali tapisérie bylo porostlé mechem a trny jako celá chodba.

Uprostřed místnosti se tyčilo pět podstavců a na každém z nich jedna sova. Ale ne byli to jen sochy. Jak to? Jak to můžou být jen sochy? Prolétlo Lusi hlavou. Měla podivný pocit. Podívala se na Rena a šla blíže. Čtyři sovy byli postaveny do půlkruhu a přesně uprostřed stála ta nejmenší ze všech. Jak se Lusi blížila k první sově začala pociťovat nějákou zvláštní energii. Tak moc ji to lákalo k doteku až se neovládla a udělala to. Jeden dotek úplně stačil a čtyři sovy na okrajích půl kruhu roztáhla křídla a setřepali ze sebe kusy betonu jako by to nic nebyli. „ Páni" hvízdl Ren. Když uviděl co jeho malá přítelkyně dokázala. Jen ta uprostřed se stále nepohybovala. Přišla k ní blíž a až teď si všimla toho co sté dálky neviděla. Před podstavcem na němž stála sova, byl ještě jeden podstavec. Ale byl prázdný. Jen mírně spálený. Natáhla ruku a chtěla se jí dotknout. Ale zastavila se jako by si nebyla jisté.a pak se natáhla a zlehka se jí dotkla. V tu chvíli se proměnila v prach. Jediná věc která mohla pomoct jejímu bratrovy i když si nebyla úplně jistá tím jak. Se změnila v prach. Lusi se zoufale podívala na Rena. Pod jejich nohama se najednou otevřela země a oni spadli dolů.

Padali vzduchem který štípal do tváří. Ren pohotově popadl Lusi za ruku a přitáhl k sobě. Lusi sice trochu dezorientovaná ale přece prudce zahvízdala. Díki Pacifikově mohutným křídlům doplachtily až na pevnou zem. Ale kde to byly?

To místo Lusi znala až moc dobře. Zase přišla tma. Lidé se otáčeli, když Lusi a Ren přistáli, na náměstí. Tma přišla až k ní. Lusi se třásla. To byla ta jediná věc která jí mohla pomoci i když netušila jak.

Modré světlo. Začalo zalévat celé náměstí. Lusi netušila co se děje, ale cítila takovou sílu. A najednou se její krystal začal měnit a růst v obrovskou sovu. V tu co vidívala ve svých snech. Zářící modrá sova roztáhla křídla a přeletěla nad celým městem a zastavila se na věži radnice. Její světlo v tu chvíli zářilo ještě silněji. Lidé se začali schovávat do podloubí a bát se co udělá tma. Ale co se stalo? Tma roztáhla svá otrhaná křídla a chystala se vzlétnout. Tu najednou se začala měnit na kámen, úplně stejný jakým do nedávna byla modrá sova. Temnota v oblaku prachu jednoduše zmizela. Modrá sova přeletěla přes celé město a za jejím ocasem se objevovali hvězdy.

Smích - najednou se někdo rozesmál a pak někdo další a další...... A všichni které dříve tma uvěznila se zase vraceli domů. Lusi v jedné uličce uviděla Gabriela. Rozběhla se za ním. Objala bratra tak silně až se skoro nemohl nadechnout. Ren doběhl za svoji rezavou přítelkyní jen si vzdychl a otočil se na podpatku. Najednou ho někdo popadl ze zadu . „Ty chceš odejít? " zašeptala mu Lusy do ucha. „Měl bych jít. Naše dobrodružství už skončilo". Řekl se smutkem v hlase. „Kam bys chodil? Můžeš být tady s námi. Teď už se všichni můžem smát." Řekla a zatočila se dokola.

Slavnosti ve městě nepřestávali. Lidé se tak rádi smáli. A už nikdy nemuseli přestat.

Modrá sova též neustále bdí nad všemi lidmi. A kdyby se tma znovu probrala. Hvězdy jen tak nepohasnou.

Konec.