Na půl cesty ze tmy

kapitola 4

         Lusi zahleděná do okolní pochmurné krajiny nesleduje cestu, nevšimne si oka nastraženého nějakým lovcem. A nerozvážně do něj stoupne. Smyčka se jí pevně stáhne kolem kotníku a vymrštilo jí to do vzduchu. „AAAAAA" vykřikla Lusi. Naše rezavá dívenka teď visí za kotník na jednom z těch podivných stromů. „Soro, Pacifiku, pomozte mi." Prosila Lusi své přátelé. A přidržovala si sukni na hoře. Najednou zapraskaly větve. „Je tam někdo" ptá se Lusi. A škube sebou, co to jde a hledá nějakou postavu člověka nebo zvířete. Další zašustění listí a zase ticho. Lusi slyší jen svůj vlastní dech. Srdce jí buší tak rychle a najednou něco zaslechne zezadu. Zvuk nože co přeřezává lano.

Tvrdý dopad. A Sorovo vrčení to je první věc co Lusi po dopadu zaslechla. Leží na zemi ze stále svázanou smyčkou kolem kotníku. Pár dlouhých sekund se nic nedělo. Než si Lusi uvědomila co se děje. Posadila se a snažila si smyčku na své noze uvolnit. Pak si uvědomila, že tam není sama. Zvedla hlavu a podívala se na chlapce, který se též jen tiše díval. Lusi se konečně podařilo rozvázat smyčku a uvolnit si kotník. Musel to být onen lovec co pastičku nastražil. Ale kdo to byl? „Jsi v pořádku." Otázal se lovce po několika vteřinách. A snažil se bránit vlčímu vrčení. „A....Ano" řekla Lusi trochu rozpačitě. A bleskově vstala a oprašovala si sukni. Soro se přestal zajímat o lovce a běžel se přesvědčit, že Lusi v pořádku. „Myslím, že už to tu zvládnete sama." Pověděl lovec a chystal se k odchodu. Lusi našlápla směrem k lovci. A zhroutila se na zem. Na nohu na které dříve měla smyčku, teď nemohla našlápnout. Lovec se prudce otočil a rozběhl se k ní. Soro zase začal vrčet. Lusi ho zlehka pohladila po hlavě a zahleděla se mu do očí. „Nic se neděje." Řekla uklidňujícím hlasem. Pak se zapřela o své přátelé a vyškrábala se zpátky na nohy. Po malých krůčcích se snažila jit dál. Lovec se jen dívalna zrzavou dívku která se belhala pryč. Začalo se stmívat a to znamenalo že se v lese probouzely zvláštní síly. „Počkejte!" Vykřikl lovec. Lusi sebou cukla. „Začíná se stmívat" řekl klidně. „pojďte semnou, zavedu vás do bezpečí." Ochotně se nabídl lovec. „Když padne tma je to tu nebezpečné." Přistoupil k Lusi a chytil jí kolem pasu, aby jí udělal oporu. „Jak mám vědět, že nejste nebezpečný vy?" Ptala se nevěřícně Lusi a odtáhla se. „Buď mi budete věřit, nebo tu můžete zůstat." Řekl vyděračským tónem. „Co si vyberete?" položil otázku a zase si Lusi přitáhl. „No, tak ano." Řekla Lusi a neochotně se opřela o lovce.

Lovec Lusi odvedl do úplného středu hvozdu. Nejspíše ve hvozdu žil už pár let. Ze starých stromů vytvořený úkryt s ohništěm, působil velice útulně. Pro něj to byl nejspíš domov. Až teď si Lusi pořádně prohlédla toho kdo jí tam tak pomohl. Chlapec, který nemohl být o moc starší než ona. Měl na sobě staré zalátané kalhoty a potrhanou košili a kápi. Jeho oči byli velmi tmavé a hluboké. Rozcuchané oříškové vlasy vypadaly ve tmě, až černě. Lovec rozdělal v ohništi oheň a posadil se vedle Lusi. „Proč mi vlastně pomáháte?" zeptala se Lusi na konec. „Vypadáte, že to tu moc neznáte." Konstatoval lovec. „A přesto jste šla s někým koho aní neznáte." Řekl a zadíval se do ohně. „Ano. Vlastě vás neznám. To se dá ale změnit." Řekla a opatrně se postavila. „Já jsem Lusi Oflová." Řekla a podala mu ruku. „A vy jste....?" Lovec se zvedl a představil se „Jmenuji se Ren." Řekl a podal jí ruku. „Ren? A jak dál?" ptala se Lusi. „Jen Ren nic dál není." Lusi se posadila zpátky k ohni a dívala se do něj. Ren si sedl vedle a díval se na Lusiho zranění na noze, odněkud vytáhl úský pruh látky a kotník jí ovázal. „Je to jen trochu naražené nech ho v klidu a zahojí se sama." Řekl Ren a sedl si na protější židli. „Nejsi odsud, že ne?" Ptal se Ren „Většina lidí do tohohle lesa dobrovolně neleze." Řekl s mírným pousmáním. „Někoho hledám." Řekla Lisa a do očí se jí zase začali vlévat slzy. Při vzpomínce na jejího bratra Rychle si setřela slzy, aby nemusela vysvětlovat proč pláče. „A co tu děláš ty? Proč žiješ tady?" Ptala se Lusi. „V mém městě jsem nikoho neměl. Nic mě tam nedrželo. A nikdo mě nechápal. Tady mám svůj klid, některá zvířata mi tu dělají společnost." Řekl a podíval se na Sora, který zase začal vrčet. „ Tedy většinou mě berou." Lusi se najednou rozesmála, ten smích zněl celím lesem. A utichl až za dlouhou chvíli. „Ty se směješ? To se nebojíš tmy?" Ptal se s úsměvem na tváři. „Možná ano a proto se směju." Kolem Lusi se teď obejmou Pacifikova křídla, aby jí nebyla zima. Ren se ještě chvíli díval do ohně. Najednou otevřel ústa jako by chtěl něco říct. Podíval se na zrzavou dívenku, která teď ležela schoulená u svého létajícího přítele.

Ta sova, a její oči už zase. Co se ale stane teď. Stejný les ve kterém teď byla s Renem. A strom s tak zvláštně zahnutým kmenem. Uvnitř byla cesta mlhavá a temná, ale vedoucí na místo kde se samo světlo rodí. Ale všude trní. Co se tam stalo? Je tam zima, ticho a tma. To vše je silnější než kdekoliv jinde. Ale proč by tam modrá sova Lusi lákala. Nejspíš po ní chce pomoc. Ale jakou pomoc? Co stí má společného? Kroky! Klep, cink, klep, cink,....To je tma. Její drápy letí přímo na Lusi.

„Néé!" zakřičí Lusi a prudce si sedne je mi zima je sice sice k ránu ale je zima. A strhne si rukavici a co nevidět modrý krystal na její ruce opět září. Slunce začalo vycházet. Najednou zaslechne podivné zvuky. Lusi vstane a jde se podívat co se děje. Z křoví vyskočí Sora a za ním si se svojí suverenitou jde Rene. „Dobré ráno," pozdraví Ren. Napadlo nás obstarat nějaké jídlo," řekl. „Vypadá to, že ses z Sorem spřátelil," řekla Lusi. Renovi teď sjel zrak na Lusinu ruku na které teď zářil modrý krystal. Pak se zahleděl do jejích modrých očí. "Je mi líto ale už budeme muset jít." Řekla Lusi a snažila si schovat ruku za zády. „A kam chcete jít?" Tázal se ustaraně. „Hledám místo, no vlastně strom s dutou dutinou ve které je chodba," řekla a udělala krok do zadu. „A víte kde ten váš strom hledat?" Řekl se sarkazmem v hlase. „No to ne." Řekla a trochu se začervenala. „Takže nejspíš budeme potřebovat pomoc." Pokračoval a přecházel kolem ohniště. „No nejspíš ano" pověděla rozpačitě. „Vím kde to je" řekl prudce Ren. „Ale stou nohou tam půjdeme dost dlouho." Řekl a ukázal na Lusinu nohu. „To nevadí. Já to zvládnu!" řekla rázným a silným hlasem.