Na půl cesty ze tmy

kapitola 3

        Hodiny na zdi tikají. Už je ráno. Lusi opatrně otevře své jasně modré oči. Její zrzavé vlasy teď trčí trčí do všech směrů. Posedí se na postel, ale chvíli jí trvá než si uvědomila co se to vlastně včera stalo. Rozběhne se do kuchyně doufajíc, že to byla noční můra. Ale to ne. Na místě kde sedával její bratr, teď usedá jen prach. Rychle pryč! Napadlo jí. Musíš utéct! Těch myšlenek se nemohla jen tak zbavit. Nejspíš chtěla těm myšlenkám odporovat ještě chvíli, ale neměla na to sílu. Vyběhla z domu do malého lesíka a do malé kotliny.Teď to bylo poslední místo na světě kde se cítila v bezpečí. Bylo to pro Lusi moc těžké. I potom co došla za svými zvířecími přáteli několik hodin silně plakala. Tento den byl první a doufala, že i poslední den kdy se nechtěla smát. Chtěla svého bratra, rodinu a už nikdy tolik nebrečet. S touto myšlenkou usnula v objetí Pacifika a Sora.

Pod nohama hlína nebo písek? Všude polosvětlo a smích. A tu se objeví ta sova modrá se zlatými flíčky. Lusi najednou na pravé ruce začne pálit. Strhne černou rukavici. A zahledí se na krystal, který má v ruce už od útlého děctví. Uzří dálku takovou o které vždy snila. Je tam smích a radost. Sova doletí až k Lusi a zašeptá „si na půli cesty" Lusi se bez otázek podívá přímo do sovích očí. Které byly tak hluboké až by se v nich člověk stratil. Ale Lusi ne, ona uviděla cestu vedoucí přes temný hvozd a prázdná pole. Ale kam ta vede? Vede na místo kde se teď nachází. Na místo určené pouze pro sovy....

Lusi na své tváři ucítila slizký a studený jazyk jejího dobrého přítele Sora. Rychle sebou škubla a v tu chvíli byli po snu. Lusi se posadila vedle, už seděl Pacifik i Sora a pak dalších vlčích přátel. Před Lusi se teď povalovalo pár bobulí a nějaká jablka a další ovoce. Protože byla hladová schutí se zakousla do jablka i do dalšího šťavnatého ovoce. Když si vzpomněla na svůj sen. Rychle si vzala nějaké ovoce, vystoupala na druhý konec kotliny a jen pár kroků a je ji pouť začne. Neví kam, ani jak dlouho půjde, ale ví že chce pomoci svému bratrovi. A tomu pomůže tak že najde svůj sen. Ten, co se jí zdál na posledy. A je to. První krok na její výpravě a teď druhý, třetí, čtvrtý.....

Lusi se svými dvěma přáteli, putuje sice jen pár dní, ale už je několik mil od svého milého Lafenku. Prošli Loutovím lesem a poli které dlouho nikdo neosíval. Ale nikde ani živáčka. Jako by všichni věděli, že se někdo blíží a rozhodli se nevycházet ze svých domů.

Přes ujitou vzdálenost od Lafenku byli noci tiché a tmavé. A možná to byla jen domněnka, ale zdáli se být temnější a pochmurnější než je Lusi znala.

Došli až k hlubokému korytu řeky vlastně ani ne vím jak se to tam jmenovalo. Ale to koryto bylo hluboké, na dno téměř nebylo vidět. A řeka byla tak prudká. Na druhý břeh vedl jen lanový most. Zavál silný vítr a most se rozviklal tak že se Lusi téměř neodhodlala na něj vkročit. Další závan a most se začal třást ještě víc, vítr ustál. Lusi se odhodlala a vstoupila lehce na provazy. Vypadalo to, že most drží tak šla dál. Krůček po krůčku až na druhý břeh. Sora bohužel tolik odvahy jako jeho paní neměl tak ho Pacifik díky svým křídlům přenesl na druhý břeh. Jeho mocná křídla jí nepřestanou udivovat. Řeku kterou musely tak úmorně přelézat měly už pár hodin za sebou. Ale teď se ocitli v lese který byl tmavší než kterýkoli jiný. Zdejší stromy byly zvláštní všechny listy ztratily svoji barvu a větve nebyli suché, ale ani živé. Co to sni mi je? Kdo by to mohl udělat?