Help me, please?! [CZ/SK, HP FF]✓

1. kapitola - Jak to všechno začalo

Stephanie

Společně s Holl a Mattem jsme seděli na večeři a povídali si o všem možném. Na chvíli jsem se zahloubala do svých myšlenek a nevnímala okolí. Rozhlédla jsem se kolem sebe a musela se usmát. Všichni se chovali tak statečně, i když počítali s tím, že zemřou. Válka s mým otcem se nebezpečně blížila a já si musela zvolit stranou, ale která je ta pravá? Srdce mě táhne ke zlu, za mou rodinu, ale co říká rozum? Ten mi radí jít za světlem, protože to vždy zažene temnotu. Povzdychla jsem si. Náhle mě strefila jahoda do obličeje. Polekaně jsem vyjekla a pohlédla na Holl, která se svíjela smíchy.

,,No co? Měla jsi mě vnímat," bránila se okamžitě a já se jen ďábelsky ušklíbla.

,,Chceš válku? Máš ji mít," zamumlala jsem a do ruky uchopila další kousek ovoce a trefila zrzku přímo mezi oči. Zasmála jsem se.

,,Tak ty takhle, jo?" založila si hraně ruce na hrudi a dělala, že trucuje. Nadzvedla jsem jedno obočí.

,,Musíte se pořád chovat jako malé?" ozval se po delší době náš společník. Sledoval naši šarvátku se zájmem a chvilkami se mu přes tvář mihl pobavený škleb.

,,Jo," vyplázly jsme na něj jazyk. Tíha mých myšlenek na mě opět dolehla.

,,Půjdu na vzduch. Není mi moc dobře. Potřebuju se projít," s těmito slovy jsem se zvedla na nohy a trošku zavrávorala, ale naštěstí jsem získala zpět ztracenou rovnováhu.

,,Nemáme jít s tebou?" Holl si mě starostlivě přeměřila od hlavy až k patě. Zakroutila jsem záporně hlavou.

,,Budu v pořádku," uklidnila jsem ji.

,,Jsi si jistá?" Mattovi se to nějak nezdálo. Věnovala jsem mu falešný úsměv.

,,Víc, než si myslíš," mávla jsem na ně a vydala se pryč z Velké síně. Neušel mi zvědavý pohled od nebelvírského stolu. Chris ze mě nemohl spustit oči. Nevšímala jsem si toho a vyšla ven ze dveří. Rozhodla jsem se, že se projdu po školních pozemcích. Dlouho jsem tam nebyla. Rozešla jsem se náležitým směrem. Nikoho jsem nepotkala, protože všichni stále večeřeli. Já neměla na jídlo ani pomyšlení.

Přišla jsem ven a mírným poklusem jsem si to mířila přímo k jezeru. Koukala jsem na blyštící se hladinu. Odrážela světlo zapadajícího slunce. Nebe zdobily červánky. Stiskla jsem víčka pevně k sobě a vnímala pouze symfonii, kterou hrál vítr společně s přírodou. Cítila jsem se volná. Konečně. Poprvé po dlouhé době.

Vyrušilo mě však zachrastění listí. Prudce jsem se otočila, jestli něco nezahlédnu, ale nic nebylo k vidění. Opatrně jsem se přibližovala k původci toho hluku a obezřetně se ohlížela, jestli není někdo poblíž. Nevšimla jsem si ničeho podezřelého. Přiklekla jsem si k hustému keři a obratně odhrnula pár větviček s listím. Naskytl se mi pohled na krásnou krabičku. Okamžitě upoutala moji pozornost. Popadla jsem ji do dlaní a chtěla otevřít, ale nešlo to. Zavrčela jsem a hodila s ní o zem. Stále bezvýsledně. Obcházela jsem ji stále dokola, jestli nepřijdu na nějaké řešení. Avšak obloha potemněla a já se musela vrátit dovnitř, do svého pokoje. Chňapla jsem ten divný objekt mezi prsty a rozběhla se zpět. Nikdy ani živáčka. Dostala jsem se do Havraspáru. Klepadlo nemělo žádné námitky, což se divím. Vyběhla jsem schody a potichu pronikla do komnaty. Holky již podřimovali. Hodila jsem ten zrádný předmět na postel a vydala se do koupelny. Vykonala jsem hygienu a vešla zpátky. Krabičku jsem zasunula pod polštář a lehla si do měkkých peřin. Zakryla jsem se až po bradu a zavřela oči. Propadla jsem se do říše snů.

,,Chceš mě otevřít? Opravdu to chceš?" stála jsem na nějaké rozsáhlé planině bez konce a promlouval ke mně divný syčivý hlas. Nepoznávala jsem ho.