Help me, please?! [CZ/SK, HP FF]✓

10. kapitola - Jsme zpět a lepší než dřív

Stephanie:

Pádila jsem světelným tunelem a zakrývala si obličej. Odnášelo mě to neznámo kam a já neměla tušení, jestli mám něco dělat.Cítila jsem se zvláštně. Neměla jsem po svém boku Wolfie, což bylo zvláštní. Byla jsem zvyklá, že jsme na všem spolupracovali a kryli si záda. Nyní se vydávám sama do neznáma.

Na konci se objevil východ a já se k němu nepředstavitelnou rychlostí blížila. Začala jsem křičet na celé kolo. Zachvátila mě panika a sevřel se mi žaludek. Co když se něco pokazilo a my si prohodili doby? Třeba mířím do Wolfiných časů, které se odehrávají po válce s mým otcem. Ale ne, to se nemohlo stát. Musím se vrátit domů a dokončit to, co jsem začala. Hodlám to dotáhnout do konce. Nevzdám se. To nemám v povaze a rozhodně to nehodlám měnit.

Vylétla jsem ven a přistála na něco tvrdého. Zaskučela jsem bolestí a chytla se za odřený loket. Kam jsem se dostala? Pomalu jsem od sebe odlepila víčka a rozhlédla se kolem sebe. Poznávala jsem Zakázaný les. Teď je jen otázka, jak dlouho jsem byla pryč. Čas zde mohl plynout jinak než v minulosti. Doba by měla být správná. Aspoň myslím.

,,Teď se jen dostat dolů," zamumlala jsem si sama pro sebe a podívala se dolů. Byla jsem asi pět metrů nad zemí. Musela jsem přistát na tak vysokém stromě? Jen já mohu mít takové štěstí. Zaskuhrala jsem a okamžitě si v hlavě procházela všechna možná řešení. Mohu to normálně slézt. Jako malá jsem lezení po větvích stromů milovala. Nic moc se na tom nezměnilo, ale nebudu nic riskovat. Nepotřebuju navštívit ošetřovnu se zlomeninou. Zaslechla jsem zapraskání a okamžitě ztuhla v jakémkoliv pohybu. Vystrašeně jsem otočila k hlavu ke kmeni a spatřila prasklinu, která se každou minutou zvětšovala. Na sucho jsem polkla. Tohle není dobré.

Větev se úplně odtrhla od mohutného kmenu a já se řítila obrovskou rychlostí k zemi. Reflexivně jsem se proměnila ve fénixe a rychle zatřepotala křídly. Tohle bylo o fous. Všimla jsem si výrazné rytiny v kůře. Přiblížila jsem se k ní. Vyvalila jsem oči.

Odlišné povahy, rovnaká srdce.
Překonali jste sami sebe.

Bylo to velice trefné. Vzpomínám si na naše utkání v Tajemné komnatě. Bylo to komplikované, ale zvládli jsme to. Dokázali jsme se postavit svým předkům a dokázat, že nejsme pouze hezké tvářičky. Pousmála jsem se nad naším menším dobrodružstvím. Naučilo mě to mnoho. Naučila jsem se být lepší a bude se mi to hodit při boji, který za chvíli vypukne.

Dolétla jsem na zem a proměnila se zpět do své lidské podoby. Do hradu dojdu po svých. Zasmála jsem se nad svou úvahou. Po tom kouzle jsem byla celkem vyčerpaná. Vysálo to ze mě dost energie. Čekala jsem, že bude mocné, ale tak velká síla mě překvapila.

Šourala jsem se pomalým krokem a rozhlížela se všude kolem sebe. Tak moc mi to tady chybělo. Přihlouple jsem se usmála a nakonec se rozběhla. Chtěla jsem co nejdříve vidět své přátele. Byla jsem bez nich několik měsíců. Sama se divím, že jsem to dokázala vydržet.

V dáli se tyčily bradavické věže. Byla jsem skoro ve škole. Přidala jsem na tempu. Chtěla jsem tam být co nejrychleji. Stmívalo se a to znamenalo, že je kolem osmé hodiny. Všichni budou vzhůru. Proběhla jsem přes nádvoří a vrazila dovnitř. Probíhala jsem chodbami a mířila si to ke Komnatě nejvyšší potřeby. Doufala jsem, že tam všichni budou, abych je mohla okamžitě obejmout a už nikdy nepustit.

Pádila jsem, co mi nohy stačily. Dorazila jsem ke svému cíli. Třikrát jsem prošla před zdí a už se chystala otevřít dveře, ale zarazila jsem se. Proč jim neudělat menší překvapení? Mávla jsem zápěstím a použila na zebe zastírací kouzlo. Nenápadně jsem proklouzla dovnitř. Zahlédla jsem všechny své přátele pohromadě. Musela jsem se nad tím šťastně usmát.