Jezdkyně

Vysvědčení a takový normální den

Ráno mě jako obvykle v pět probudil otravný zvuk budíku. Neohrabaně jsem se vyhrabala z postele a ještě v pyžamu jsem se odploužila do kuchyně. Skoro jsem spadla na schodech a v kuchyni na stole jsem našla připravenou misku křupek s mlíkem. Rodiče musí jezdit do práce brzo, aby to do prahy stihli, tak mi mamka jen připraví snídani a já jsem až do šesti večer odkázána na sebe. Rychle jsem to do sebe naházela a běžela jsem zpátky nahoru, kde jsem si vyčistila zuby a převlékla se z pyžama do světle modrých krajkových šatů (viz média), vlasy jsem si rozčesala a přehodila přes jedno rameno a na nohy jsem obula bílé sandálky na malém podpatku. A proč takové strojení? Dneska je poslední den školy a dostáváme vysvědčení. Do baťůžku jsem hodila jen desky na vysvědčení, mobil, klíče od domu a kartu na autobus. K autobusu jsem došla jen tak tak, ale hlavní je že jsem to stihla. Já prostě neumím chodit na podpatcích, jak to někdo může nosit? Já prostě chodím buď v teniskách, krokskách nebo a to nejraději v perkách. V autobuse jsem si sedla až úplně dozadu k oknu a pozorovala cestu do Jihlavy, kterou už stejně znám nazpaměť. Vystoupila jsem na Heleníně, kde se nachází umprumka (umělecká průmyslová škola) do které chodím. U vchodu jsem se potkala s Lenčou. ,, Čau." pozdravila jsem ji. ,, Čau kámo, tobě to sekne." pokývala hlavou, když si prohlídla do čeho jsem se nahastrošila. ,, Však tobě taky." oplatila jsem jí. Lenča je drobná blondýnka se zelenýma očima. Měla na sobě tmavě modré šaty s hodně nabíranou sukní a celkem vysoké podpatky v též barvě, takže byla asi stejně vysoká jako já, i když normálně je mi po nos. ,, Tak jdem?" zeptala se. Jen jsem kývla hlavou a následovala jsem ji k nám do třídy. Cestou jsme narazily na Patricii a její gang. To jsou ty největší káči na škole a samozřejmě miláčci kluků. Všechno jsou to prsatý hubený platinový bloncky, teď samozřejmě v minišatech. Málem jsem oslepla z Patriciiných minišatů bez ramínek v neonově růžové barvě. Erika a Sandra její kumpánky měli stejné, ale světle růžové jako cukrová vata. Po podlaze se ozýval hlasitý klapot jejich podpatků, které nosili i ve všední dny, díky čemuž si u nás vysloužily přezdívku klaperky. S Len jsme zapadli do třídy, kde jsme si sedli až do poslední lavice a začali jsme si prohlížet instagram na mém mobilu. Smáli jsme se výrazům některých holek s duckacem a hodnotily některé kresby od amerických a britských autorů.Obě jsme na oboru kresba a ilustrace, tak si takhle naháníme inspiraci. Po zazvonění nám začala třídní něco vykládat, samozřejmě že ji nikdo neposlouchal, všichni si buď šeptali, nebo byli pod lavicí na mobilech, teda pokud nepořítám naši třídní šprtku Dominiku, která seděla v první lavici před katedrou a se zaujetím poslouchala ty kecy. Pak přišlo předávání vysvědčení. Kdybych neměla o jednu dvojku víc tak bych prospěla s vyznamenáním, pitomá chemie. Ještě že ve druháku už není. Po konci vyučování jsem se rozloučila s Len, která bydlí v Novém Městě na Moravě a zítra odjíždí do Londýna na jazykovej kuzr a bude tam celé léto, takže se neuvidíme. Mě naštěstí anglina vždycky šla. Mě autobus jel až za tři hodiny, čiže ve dvanáct, tak jsem si řekla, že si zajdu do Equishopu, mimochodem úžasný tam jít v šatech a podpatcích, ale co se dá dělat. Jela jsem tam městskou dopravou, protože je to až v centru a na těch pekelných botách bych tam nedošla. Koupila jsem tam Faith novou parelku a štrejchačky, obojí v červené barvě a sobě jsem koupila nové chapsy, jelikož jsem si je ve středu roztrhla o drát a ještě jsem vzala mazání na kopyta a novej měkkej kartáč, ten co máme je už roztřepenej. Do batohu se mi to vešlo. Ještě jsem si zašla do kavárny na čaj a bábovku, mají tam výbornou s brusinkama. Pak už byl nejvyšší čas jet na zastávku autobusu. Chvilku jsem tam ještě čekala, než autobus přijede a pak jsem jela domů. Je fajn, že mám sice Faith ustájenou u v jezdečáku, ale jejich program se mě vůbec netýká, mám trénink s panem Holánkem jen když se s ním domluvím, jinak jsem samostatná. Můžu normálně využívat to co na statku je, taky aby ne, když jim platíme 700kč na měsíc. Doma jsem se převlékla do klasických černých rajtek s celokoženým sedem, šedého trička, nových chapsů a černých perek. Vlasy jsem si svázala do vysokého culíku. Vím je to nezodpovědné, ale jezdím bez helmy. Z batohu jsem vyházela věci a nechala tam jen mobil, klíče, parelku, kartáč, mazání na kopyta a přidala jsem ještě průkazku člena klubu a flašku s pitím, jinak mám všechno ve skříňce přímo na statku. Ze sklepa jsem si vzala kolo a vyrazila na asi dvou kilometrovou cestu na statek. Za bránou jsem si zaparkovala kolo. Už tam bylo plno lidí. Většinou děti a trenéři. Trenéry jsem většinou pozdravila až na některé protivy a namířila jsem si to rovnou ke skříňkám do klubovny. Svou skříňku snadno poznám, je celá polepená plakáty koní a uprostřed je vysřižený nápis Viky a Faith. Trošku sebestředné já vím. Odemkla jsem ji klíčkem, který nosím na řetízku na krku. Mám tam všechno vybavení pro Faith, náhradní oblečení a nějaké nepotřebné blbosti, jo a pytel plný tvrdého pečiva. Vzala jsem si parelku a šla pro Fai na pastvu. Přes den v létě bývají na louce za statkem. Cestou se ke mě přidal Rýša, je mu 25 a je vedoucí juniorů, to jsou děti do dvanácti let. ,, Zdar, už jsem myslel že dneska nepřijdeš." pozdravil mě se smíchem, myslel to ironicky, já jsem tu pečená vařená. ,,Čau." taky jsem ho pozdravila. ,, Dneska ti to moc sluší." usmál se na mě tím nejsladším úsměvem co dokázal. Povzdechla jsem si. ,, Tak co potřebuješ?" zeptala jsem se. Jinak by mi nelichotil. ,, No, Tomo dneska nepřijde, má randíčko s nějakou slečinkou. Včera o ní básnil celej den. Já dneska musím odejít dřív, tak jsem se chtěl zeptat, jestli by jsi mi nepomohla jim odchytat poncly, já bych to nestihl." udělal na mě psí oči. Někdy se chová tak infantilně, že ho podezřívám, že je na kluky. ,, Jo, jasně, já tu stejně plánuju zůstat dlouho." uvolila jsem. Rýša svolal svůj oddíl dětí. ,, Tohle je Viky, myslím že ji všichni znáte. Dneska nám pomůže odchytat poníky, protože Tomo nepřijde." řekl jim. Ozvalo se hromadné zabručení. Toma mají rádi všechny děti. Hraje si s nimi na kovboje. Přehodila jsem si parelku přes rameno jako kabelku a prošli jsme dozadu k ohradě. Děti mi podávali ohlávky se jmény poníků a já pro ně chodila. Už zbývala jen jedna holčička. ,, Koho máš ty?" zeptala jsem se mile. ,, Montyho." řekla. No super. Náš ďábel. Ten poncl mi nikdy nesedl, a myslím že já jemu taky ne. Chňape po mě v jednom kuse. Pomalu jsem se k němu přibližovala. Radši jsem do kapsy sáhla pro kus jablka. ,, Monty." promluvila jsem na něj. Okamžitě zatáhl uši dozadu až mu bylo vidět bělmo. Už se připravoval na výpad, když jsem mu pod čumák strčila jabko. Rázem z něj byl andílek. Než si toho stačil všimnout jsem mu nasadila ohlávku a vedla ho té holčičce. ,, Děkuju." řekla stydlivě. ,, Nemáš za co." usmála jsem se. Děti se vydali zpátky na statek a já šla k ohradě pro kobylky. Zapískala jsem na dva prsty. Chvilku to trvalo, ale pak už jsem za kopečkem uviděla poklusávající Fai. No a hádejte co. Místo černě lesknoucí srsti mi přichystala hnědou blemcanici. Moje kráska se vyválela v tom největším blátivém jezeru, které našla. Zafrkala mi na pozdrav. ,, No nazdaz princezno." pohladila jsem ji po čumáku. Nasadila jsem jí parelku a vyrazili jsem zpátky na statek. V boxu jsem ji pořádně vyčistila až se leskla a nasypala jsem jí do žlabu trochu ovsa. Zatím jsem šla pro sedlo a deku. Máme normální černé anglické sedlo a červenou dečku. Donesla jsem to k boxu, který naštěstí nebyl daleko, některé boxy jsou od sedlovny a klubovny i 200 metrů. Nasedlala jsem Fai. Dneska jsem se rozhodla, že si ji nechám jen na parelce. Jeli jsme na vyjížďku do blízkého lesa. Prvně jsem ji chvíli vykrokovala, pak jsme většinu šli pracovním klusem, skočili jsme si pár kmenů stromů a vycválali jsme kopeček. Nahoře je louka a stromy s blumkama. Sesedla jsem a povolila Fai sedlo. Nechala jsem ji pást se a sama jsem vylezla na jeden ze stromů. Blumky byli sice ještě trochu kyselé, ale přesně tak mi chutnají nejvíc. Pár jsem jich posbírala do kapes. Slezla jsem a lehla si do trávy. A asi jsem usnula. Probudila mě Fai, která do mě strkala čumákem. Už se trochu stmívalo. ,, Tak pojedem domů holka." znovu jsem jí utáhla sedlo a rychlím klusem jsme to vzali domů, poslední kopeček dolů jsme sešli jen krokem. Dole jsem uklidila sedlo, parelku i dečku zpátky do skříňky. Fai jsem dala napít a nanosila jí posekanou trávu do boxu a vykartáčovala jsem ji. ,, Tak zase zítra zlato." pohladila jsem ji po krku na rozloučenou. Zavřela jsem box a šla si pro kolo. Cestou jsem potkala několik zaměstnanců, kteří už uklízeli statek. Koukla jsem se na mobil. Půl osmé. Rychle jsem jela zpátky domů. Kolo jsem uklidila do sklepa a šla domů.,, Ahoj mami, ahoj tati." zavolala jsem. ,, Ahoj zlato, už jsem ti chtěl volat." pozdravil mě taťka. ,, Převleč se a pojď si vzít večeři." řekla mamka. ,, Jo jo, hned jsem tady." utíkala jsem nahoru, kde jsem se převlékla do teplákových kraťasů a trička s jednorožcem. K večeři byl tuňák se salátem, ale pro mě mamka udělala tofu. Jsem totiž vegetariánka. Miluju zvířata, nemohla bych je jíst. Pak jsem se ještě s tátou koukala na drtivou porážku v televizi, ale když to skončilo, tak jsem dala rodičům dobrou noc a šla si lehnout. Ještě jsem si na notebooku pustila pár dílů Supernatural a šla spát.

Ahoj, právě jste dočetli první díl této povídky, zatím docela nuda, ale nebojte. V příštím díle se to už trochu rozjede.

Ali_