Jezdkyně

Tohle bude ještě zajímavý

PS: v médiích máte přibližný obrázek Faith, jen si domyslete, že má ponožky na všech nohách a místo lysinky má šňupku ( kdyby někdo nevědět je to bílá skvrnka na čumáku)

Otevřela jsem branku. Přede mnou stála paní okolo 40 let. Měla hnědé vlasy, zelené oči a milý úsměv na tváři. Vypadala sympaticky, narozdíl od toho kluka vedle ní. Byl o dost vyšší než já, měl světle hnědé krátké vlasy (mimochodem jako šamponek nagelované nahoru) a zelené oči jako jeho, předpokládám matka, ale tvářil se tak neskutečně arogantně, znuděně a nafoukaně, že jsem úplně ztratila chuť se s ním bavit. ,, Dobrý den." pozdravila jsem spíše jen tu paní a pokusila jsem se o milý úsměv. ,, Dobrý den. Je tu pan Holánek?" zeptala se. ,, Bohužel musel odjet do Brna a vrátí se až večer, pokud se jmenujete Halouškovi, tak vás mám na starost já." řekla jsem. ,, Ano to jsme my." rozzářila se paní Haloušková. ,, Tak pojďte dál." poodstoupila jsem ze dveří, aby mohli projít dovnitř. ,, Jinak, jmenuji se Viktorie, klidně mi říkejte Viky." představila jsem se. ,, Těší mě Viky, já jsem Tereza a tohle je Martin." potřásla si se mnou rukou a ukázala na toho kluka, který na mě jen letmo kývl hlavou. ,, Já už budu muset jet, tak si pojď pro kufry Martí." omluvila se paní Haloušková. Její syn šel za ní k autu. ,, Počkejte já vám pomůžu." zavolala jsem za nimi. Ne že bych chtěla nějak pomáhat Martinovi, ale paní Haloušková vypadal že má docela naspěch, tak aby to nemusela tahat. Nic nenamítala, tak jsem šla. Měl dva kufry, tak jsem jeden vzala a šla na ubytovnu. Přejela jsem před obrubník a kufr nadskočil. ,, Hej, dávaje pozor mám tam notebook." utrhl se na mě Martin. ,, Klid, taky si to můžeš táhnout sám." štěkla jsem po něm. ,, Klidně." řekl. ,, Ok jak chceš." pokrčila jsem rameny a nechala kufr stát, ať si ho vezme sám. Zavedla jsem ho na ubytovnu a málem se strhala smíchy, když se snažil vytáhnout kufry do schodů. ,, Nechceš mi třeba pomoct, místo toho blbýho chechtání?" ,, Ne to nechci, máš tam přece notebook, ještě bych ti ho rozbila." usmála jsem se a nechala ho to tahat. Když se to konečně povedlo tak jsem odemkla dveře na ubytovnu. Vešli jsme do kuchyňky. ,, Tamten pokoj vzadu je tvůj, tady máš klíče." hodila jsem mu klíček na kovovém kroužku a ukázala na pokoj s číslem 4. ,, Já mám tenhle, tak kdyby se něco dělo tak zaklepej, ale opovaž se mě budit po půlnoci, jen pokud bude hořet nebo tady budou zloději, vrazi, nebo začne apokalypsa. Teď si tam hoď ty kufry a ukážu ti statek." v podstatě to byly příkazy, bavilo mě to. Hlavně ty otrávené pohledy, asi to pro něj musí být hrozný, když mu rozkazuje holka, která je o hlavu menší než on a cca o dva roky mladší. Typovala bych mu tak 17 spíš 18 let. Kufry si dal k posteli a šel za mnou. ,, Kde chceš začít?" zeptala jsem se venku. Chvilku se rozmýšlel. ,, Tak támhle." ukázal na dveře budovy s jízdárnou. ,, Ok." řekla jsem. Prošli jme jízdárnu, klubovnu a sedlovnu. ,, Ty tady pracuješ?" zeptal se. ,, Jak se to vezme, já ještě pracovat nemůžu, je mi 16, mám tady ustájeného koně a jsem člen ,,týmu" různě tady pomáhám a občas jsem zastupující vedoucí. Ale neplatí mi." shrnula jsem to. Vypadal překvapeně. ,, Co?" zeptala jsem se podrážděně. ,, Já bych to teda zadarmo nedělal." odfrkl si. ,, Dělám to ráda, navíc peněz mám víc než dost." ,, Jo a kde je bereš?" ,, Dělám obrazy na zakázku." na to už mi nic neřekl. Prošli jsme celý zbytek statku a zastavili se ve stájích. ,, Támhle je ten tvůj ehm... Nevím jak se jmenuje." ukázala jsem na zadní box. ,, Perseus." řekl. Hm, divný jméno pro koně. Ale hezký. ,, Hezký, a jak mu říkáš?" zeptala jsem se. ,, Percy." odpověděl prostě. ,, Moc dlouho ho nemám, rodiče ho koupili před dvouma měsícema, před tím jsem jezdil u jednoho chlapa, ale ten zkrachoval a všechny koně prodal." to byla první věta, kterou řekl normálně.  ,, Aha, to je mi líto." řekla jsem. ,, Hm, nemusí, ty koně stáli zaprd, samí huculové a kříženci." zase nahodil arogantní tón. ,, Ok, tak jsi to tady viděl, můžeš se jít vybalit, v klubovně si vem skříňku číslo 16 je větší. Tady je klíček." dala jsem mu malý klíček od skříňky. ,,Kdybys mě hledal budu venku." řekla jsem. Martin si odešel vybalovat a jelikož dneska je fakt extrémní teplo, tak jsem se rozhodla, že vezmu Faith na trávu se napást, když už dneska nebyla v ohradě na trávě. Vzala jsem svou starou černou parelku, aby nezaslintala tu novou červenou a pod paži jsem si dala skicák a tužku s gumou do kapsy. Faith jsem vyvedla na trávu, jde jsem ji nechala se pást a sama jsem si sedla do trávy a opřela jsem se o stěnu jízdárny. Chvilku jsem jen tak pozorovala jak Fai polyká sousta trávy, jak jí putují do žaludku. Pak jsem ale stejně popadla skicář s tužkou a začala ji kreslit. Po chvilce ( cca hodině) jsem uslyšela cvaknutí kliky do ubytovny. Pak už jsem viděla jen periferním viděním Martina jak jde ke mě. Má docela široký ramena (to byla jen taková vsuvka). Proč mi musí takovej krásnej den kazit takovej debil? ,, Ten je tvůj?" ukázal na Fai. ,, Jo, a je to holka." opravila jsem ho. ,, Je hezká. Jak se jmenuje?" to ho to vážně zajímá? ,, Faith." odpověděla jsem. ,, Osud? Vážně?" uchechtl se. ,, Jo vážně." ,, Není na tebe trochu velká?" ,, Naprosto mi vyhovuje." za celou dobu toho rozhovoru jsem se na něj ani jednou nekoukla, stále jsem kreslila. ,, Co tam děláš?" zajímal se. ,, Nic zajímavýho." řekla jsem a jelikož jsem právě kresbu dokončila tak jsem skicář zavřela a položila ho vedle sebe. Uslyšela jsem další auto. Hurá. Pan Holánek se vrátil, už se nebudu muset bavit s tím idiotem. Běžela jsem otevřít bránu. Pan Holánek auto zaparkoval a já zase bránu zavřela. ,, Dobrej, jak to šlo?" zeptala jsem se. ,, Dobrý, všechno je zařízený. Co ty?" ,, Je to strašnej pitomec,  ale nějak jsem to přežila. " řekla jsem tak aby to Martin neslyšel. Pan Holánek se zasmál a šel se seznámit s Martinem. Já uklidila Faith do boxu, dala jí vodu, seno a otruby smíchané s ovsem. ,, Dobrou holka." rozloučila jsem se s ní a odešla. Sice bylo teprve půl šestý, ale já musím domů pro věci na spaní. Zašla jsem panu Holánkovi říct, že si jedu pro věci. Jen mi to odkýval, protože právě vysvětloval Martinovi pravidla klubu a asi z něj byl pěkně na nervy. Doma jsem byla do deseti minut. ,, Ahoj jsem doma." zakřičela jsem. ,, Ahoj." řekli jednohlasně. ,, Já budu zase přespávat na statku, občas se stavím." řekla jsem. ,, Jasně zlato, ale budeš nám volat." řekla mamka. ,, Neboj budu." ubezpečila jsem ji. Vzala jsem si do batohu notebook, pyžamo, skládající se z černých kraťásků a XL trička s jednorožcem, hromadu náhradního spodního prádla, kartáček, pastu, sprcháč, šampon a další hygienický věci a do cestovní tašky jsem dala tenisky, náhradní perka, vysoký jezdecký boty, holinky, věci na závody, patery rajtky, sedmery trička, několik ponožek, dvě mikiny přes hlavu, tepláky, džíny, džínový kraťasy a šusťákovou bundu, nabíječku na mobil a na notebook, foťák, nabíječku na foťák, baterku a různé drobnosti. Tašku jsem připnula za sedátko na kole, batoh jsem si nechala na zádech a s vypětím všech sil dojela na statek. Nějak jsem to dotáhla do svého pokoje a ,,rozbila tábor" peřiny tady mám ve skříni. Všechno jsem naskládala do skříně, na postel jsem dala prostěradlo a peřiny. Notebook a mobil jsem dala na poličku nad postelí a připojila jsem se na wifi. Teď mi tak došlo, že jsem dneska neobědvala, takže bude větší večeře. Asi těstoviny s houbama a sýrovou omáčkou. V ledničce v kuchyňce jsem totiž viděla hlívu ústřičnou. Podle zvuků jsem usoudila, že Martin tady není. Alespoň bude chvilku klid. Po dvaceti minutách jsem měla večeři hotovou. Dala jsem si trochu do misky a jelikož jsem jiné těstoviny než špagety nenašla, tak jsem si vzala lžíci a vidličku. Bylo to dobrý. Při jídle jsem si četla nějaký vědecký časopis, který jsem jednou našla v klubovně, tak jsem si ho sem donesla, ale nakonec jsem se nedostala k tomu si ho přečíst až teď. Byl tam konspirační článek o tom, proč je možné, že bylo přistání na měsíci zfalšované. Mezitím přišel Martin a pan Holánek. ,, Jo, super už jsi tady." řekl pan H (Holánek- nechce se mi to psát) když mě uviděl cpát se těstovinama. ,, Hmm." zakývala jsem na souhlas. ,, Tak já vás tu nechám. Dobrou noc." řekl a odešel. ,, Máš sebou něco na večeři?" zeptala jsem se Martina, když jsem si všimla, že už nějakou chvíli pozoruje můj talíř. Jen zakroutil hlavou na zápor. ,, Tak si klidně vem, já to všechno nesním." ukázala jsem na pánvičku se zbytkem těstovin. Myslím že ho dost překvapilo, že jsem mu nabídla, ale nakonec si taky vzal do misky a sedl si na druhý konec stolu. ,, Žádný maso tam nečekej, jsem vegetariánka." konstatovala jsem jen tak mimochodem. ,, Nějak to přežiju." usmál se. Počkat cože? On se usmál? Má hezkej úsměv. On je celkově hezkej, ale pořád to nic nemění na tom, že je to debil. Hodil by se k Patricii. ,, Tak dobrou noc, a dej si bacha na Ferdinanda. " řekla jsem, když jsem umyla misku a zbytek těstovin dala do lednice. ,, Koho?" zeptal se. ,, Ferdinanda. To je duch chlapa, který se tady prý oběsil. Byl to otrok, který patřil lidem, kteří tady bydleli v osmnáctém století. Byl tak často bičovaný, že to nevydržel a oběsil se, měl pokoj tam kde se teď nachází tvůj pokoj." všechno jsem si tahala z paty. Já sice na tyhle věci věřím, ale chtěla jsem ho vystrašit. Snad mi to duchové odpustí. ,, Hahaha, to kecáš." zasmál se, ale podle mě mi na to trochu skočil.

Tadá, další kapitola. Doufám že se bude líbit. 

Ali_