"Jsem Cameron. Provedu tě po škole, chceš?" věnuje mi ten jeho až nechutně dokonalý úsměv.
"Přátele mám a nový nehledám, sorry." napodobím ten jeho xicht a jdu si po svých.
#Wattys2016.
Jak táta napsal, tak se i stalo, jediné, co jsem doma stihla naposledy udělat, bylo se osprchovat v mojí milované koupelně. Naposledy jsem se podívala na svůj pokoj, který se pozbaven všech plakátů zdál tak prázdný a opuštěný jako nemocniční pokoj. Prožila jsem tady celý svůj dosavadní život, vždycky byl moje útočiště a mám v něm tolik vzpomínek, které mi už nikdo nevezme.
Po mé tváři se skutálí první osamělá slza, včera jsem Loren zakázala plakat a dneska to sama dělám. Dovolím si chvilku pro svou slabost a pak ji neurvale utřu do rukávu své oblíbené mikiny, právě té, kterou mi dala Loren. Ta malá příšerka mi bude tak moc chybět, fyzicky mě bolí každé pomyšlení, že ji musím dát sbohem. Z mých myšlenek mě vytrhne zatroubení a já vím, že je čas. Čas vydat se do světa a objevit místo zvané Los Angeles, do svého adidas báglu si ještě zabalím sluchátka a nabíječku, mobil strčím do kapsy.
Na letišti jsem se v KFC najedla do syta a teď je přede mnou 4 a půl hodiny letu. Miluji cestování, ale tohle je nedobrovolné, takže se fakt netěším. V L.A. budu kolem 9AM a táta by pro mě měl někoho poslat.
Sedím na svém místě v letadle, letím druhou třídou a přesně uprostřed, to znamená, že vedle mě budou sedět další dva lidi. Jen doufám, že to nebude někdo s miminem, nebo starý lidi, kteří by postrádali hygienu. Do kokpitu se začnou pomalu hrnout lidé, odlet máme až za hodinu a já tu byla jako jedna z prvních, do uší si strčím sluchátka a užívám si hlas Kurta Cobaina, který rezonuje v mých uších. Musela jsem asi usnout, protože mě probudí až lehké šťouchnutí do žeber. "Loren spi ještě!"-zamumlám a až klučičí smích mě upozorní na to, že tady Loren není. Rozevřu svoje oči a kouká na mě celkem hezký kluk s totálně krutě modrýma očima. "Vstávat šípková růženko, musíš se připoutat."-zazubí se na mě a já jen protočím panenky, a připoutám se. "Jak se jmenuješ?"-ozve se další hlas po mé levici, když se letadlo začne pomalu odlepovat od země. Nasměřuji k němu svůj pohled a hledím na kluka, který má namelírovanou ofinu, vlasy nagelované do dokonalého štětce s obrovským nechutně dokonalým úsměvem a oříškovýma očima. "Co je ti po tom?"-zavrčím a znova zavřu oči. "Á slečna je netykavka."-poznamená svým melodickým hlasem. "Slečna nemá zájem s tebou děla nekalosti na hajzlíkach v letadle."-zavrčím na něj a ten druhý se zakucká. "Teď tě utřela Came."-zasměje se. "Spíš je mimo, jen jsem se zeptal na jméno."-pokrčí rameny a konečně mě nechá bejt! Děkuji ti, Bože!
Ani nevím jak, ale podařilo se mi usnout, jenže smích těch dvou mě jak jinak než probral, pootevřela jsem jedno oko a skoro vykřikla, narovnala jsem se a zpražila je pohledem. "Vy dva jste mentálně postižený? Jinak si to vysvětlit nedokážu!"
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Bože, jsou to fakt totální kreténi! Člověk nemůže v letadle ani usnout aby si s ním nějací cizí kluci ne udělali selfie?! Fajn. Teď se tomu ještě začnou smát jako retardi! Za co?! "Tak teď ses měla vidět."-zařve skoro kluk jménem Cameron, se divím, že si to pamatuji. "A to je podle tebe jako normální, dělat si selfie s cizími lidmi?!"-vyjeknu a ten druhý se rozesměje ještě víc. "V pohodě, bae. Budeš jen na naší snapchatový my story."-řekne to jakoby nic a zamává telefónem.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Já tí dám my story, ty debile!"-zamračím se a natáhnu se po tom telefonu, sice jsem vysoká, ale on víc a já si na něho skoro lehnu, když mám už skoro jeho telefon tak ucítím na zadku plesknutí a překvapeně vyjeknu, otočím se a Cameronovi jednu natáhnu, je mi jedno, že po nás lidi koukaí. "Tos přehnal ty buzerante!"-zavrčím. "Nemyslíš, že kdyby byl buzíček tak by se od tvýho zadku držel dál?"-poznamená chytře modroočko, jo tak mu říkám. "Prostě mi dejte svatý pokoj!!"-nafrněně se opřu o své sedadlo a vrazím si do uší sluchátka a hudbu zapnu na plné koule. Everyone thinks that we're perfect.. Tak tohle je fakt konec, ti debilové mi vzali sluchátka. "Co po mě sakra chcete?"-zeptám se jich naštvaně a sluchátka si vezmu zpátky. "Jen si chceme povídat.."-ten blbeček modrooký udělá andílkovský xicht a mě se chce zvracet. "Ale já nechci a navíc..!"-mojí odpověď, kterou mám na jazyku přeruší hlas letušky.
"Prosím připoutejte se, letadlo se chystá přistát.."
Díky bohu, že jsem tam s nimi nemusela sedět o nic déle, než patnáct minut, jinak bych asi z toho letadla vyskočila. V hale mě čeká můj táta a obejme mě. "Jaký byl let?"-zamumlá zatím co nos má zabořený v mých vlasech. "To se ani neptej, příště chci první třídu."-zamumlám mu nazpátek a odtáhnu se. Asi tuší, že jsem na něj dost naštvaná a proto naše cesta do "domova" tak to nazval trvá v tichosti, teda vlastně ne s hlasem Kurta Cobaina v mé hlavě.
