Radost Nebo Smůla?!

KONEC ŽIVOTA

Vadim šel do jeho pracovny točit nějaká videa a já byla doma sama.
Hrozně jsem se nudila a tak jsem se rozhodla, že půjdu do obchoďáku koupit nějaké věci pro miminko. Zkusila jsem zavolat Lence, jestli nemá čas, ale bohužel neměla, tak jsem šla sama. Byl krásný, sluneční den a mně bylo skvěle. Zastavila jsem se na nějaký oběd, protože to nakupování mě fakt zničilo. Byla jsem venku už asi 3 hodiny. Bylo 12:40 a já jsem se rozhodla, že se půjdu kouknout do obchodu s děckými potřebami, který byl hned naproti tomu obchoďáku ve kterém jsem byla. Šla jsem na přechod a čekala na zelenou. Když po dlouhé době naskočila tak jsem se rozešla. Najednou mě chytly bolesti v břiše a já se na chvíli zastavila. Naskočila červená. Snažila jsem se pohnout, ale nešlo to! Lidé na mě řvali. Nikdo mi nepomohl. Zkusila jsem se narovnat, ale v tu chvíli jsem viděla plně rozjete auto..mířilo ke mně. Bolest byla tak hrozná, že se mi naplnily oči slzami. Auto začalo brzdit příliš pozdě! Zatmělo se mi před očima a cítila naráz. Tvrdý náraz. Auto, které mě srazilo ujelo. Kolem mě byl obrovský hluk. Ale po nějaké době jsem zavřela oči.
POHLED VADIMA
Natáčel jsem video o tom, že čekáme s Niki miminko. V tu chvíli mi zavolalo číslo 155. To je z nemocnice řekl jsem si pro sebe. Myslel jsem, že předčasně rodí a telefon jsem zvedl s nervózním, ale zároveň šťastným pocitem.
"U telefonu Vadim Tkačenko?"
Ano to jsem já.
"Vaše přítelkyně měla nehodu, prijeďte prosím do nemocnice" řekl doktor.
Co? Co se stalo?
"Řekněme vám to osobně"
Okamžitě jsem zavěsil telefon, nastoupil do auta a největší rychlosti jel do nemocnice. Nevypnul jsem kameru nic. Bylo mi to všechno jedno.
Přijel jsem do nemocnice, byl jsem ve strašném šoku.
Pane doktore, co je s ní?
"Vaši ženu srazilo auto, je právě na sále"
Panebože. Byl jsem tak v prdeli. Zatmělo se mi před očima a ptal se doktora z posledních sil.
"Sedněte si, vaše žena..je na tom vážně špatně, je mi líto"
Nic jsem neřekl. Doktor odešel a já začal brečet.
Po několika hodinách za mnou přišla doktorka, která Nikol operovala.
Tak co? Co je s ní? Zakřičel jsem.
"Bohužel. Je mi to vážně líto"
Neměl jsem sílu nic říct. Byl jsem tak zhroucenej.
A-a co to dítě? Po nejaké době jsem zamumlal.
"Pojďte" chytla mě za ruku a odvedla k mému dítěti. Byla to krásná holčička. Kristýnka!
Mohu vidět Nikol? Zeptal jsem se doktorky.
"Opravdu chcete?"
Ano prosím.
Když jsem k ní přišel. Byla vyhublá, měla rotrhanej obličej a všude byla krev. Seděl jsem u ní asi 2 hodiny.
Máme holčičku lásko.. se strašným brekem jsem na ni mluvil.
Nikol prosím. Prober se! NIKOL!
Po několika minutách přišla doktorka.
"Už musíte jít"
Chvilku jsem ji ignoroval, ale potom jsem fakt musel odejit, jinak bych se tu zhroutil.
Miluju tě! A vždycky budu! Naposledy jsem se Nikol dotkl a políbil ji.
Když jsem zdrcenej přišel domu s Kristýnkou, sedl jsem si s ní na křeslo a silně, ale zároveň něžně si ji k sobě přitiskl.
To zvládneme! Řekl jsem ji.
V noci jsem se budil. NEBYLA TU! NELEŽELA VEDLE MĚ! Nezvládal jsem to. Bylo to tak těžký.
Skončil jsem s Youtubem a už nikdy jsem se k tomu nevrátil. Nikdy jsem si nenašel jinou holku a Kristýnka mi rostla před očima!

TOTO JE KONEC MÉHO PŘÍBĚHU.
URČITĚ ZAČNU PSÁT NOVÝ S NOVÝMI POSTAVAMI ATD..DOUFÁM, ŽE SE VÁM TENTO LÍBIL 😊