Radost Nebo Smůla?!

Nečekané překvapení 2.část

Po dlouhém tichu jsem řekla.
"Jak to vysvětlím mé mámě?"
"Jak to řeknu mé mámě?" ...řekl a uměle se zasmál.
Hele Vadime, přece nemůžu mít v 16 dítě..to nejde.
"Pojď, radši zajdeme ještě k doktorovi" řekl a chytl mě za ruku.
Já jsem souhlasila a šli jsme. Naštěstí náš doktor byl blízko a tak jsme tam byli za chvíli.
"Ťuk, ťuk" zaklepala jsem na dveře.
DÁLE!!
Ozvalo se z místnosti a my jsme vešli dovnitř.
Dobrý den. Řekla jsem.
"Dobrý den, co potřebujete?"
Já.. potřebuju se ujistit, jestli jsem opravdu těhotná.
"Dobře, sedněte si a svlíkněte si triko" řekl doktor a sedl si na židli.
"Kolik vám je?" Dodal.
Ehm..16..!
"Fuu, to jste na to hupsli rychle" zasmál se.
No, to jo. Mně moc do smíchu nebylo. Lehla jsem si na doktorské lehátko a doktor mi začal dělat různé testy.
Já jen držela Vadima za ruku a koukali jsme si navzájem do očí. Po 10 minutách konečně začal mluvit.
"Tak. Všechny testy ukazují, že jste vážně těhotná"
Pane doktore, ale nemůžu být těhotná v 16..
"Řekněme si pravdu, nato jste měli myslet dřív. Ale nebojte,víte kolik dívek v dnešní době jsou těhotné třeba v 15? Hodně"
To my moc nepomohlo..řekla jsem smutně.
Chvilku jsme si povídali a pak jsme se rozloučili.
"Tak děkuju a na shledanou" řekla jsem a zabouchla dveře.
"Chceš si to nechat?" Zeptal se mě z ničeho nic Vadim...
Proč se mě na to vůbec ptáš? To je snad jasné, že to dítě nenechám zabít!
"No já taky ne, ale jak to chceš zvládnout? Máme školu..nemůžeme se starat o dítě"
Já věděla, že má Vadim pravdu, ale i tak jsem na něj zvýšila hlas.
Děláš si srandu? Místo toho, aby si mě uklidnil, tak se ptáš, jestli si to dítě nechám? Začala jsem brečet a utekla domů..
"Niki počkej! Niki!!" Křičel na mě, ale už mě nedohnal"
Přišla jsem domů a uviděla mámu!
Sakra..nevim jak ji to říct. Říkala jsem si pro sebe.
"Ahoj Niki" pozdravila mě
A-ahoj..nervózně jsem odpověděla
"Dáš si večeři?"
Nechci, jdu do pokoje..oznámila jsem mámě.
Když jsem přišla do mého pokoje, lehla si na postel a začala brečet...myslela jsem na Vadima, protože jsem to dneska přehnala. Vím, že to se mnou myslel dobře.
Sotva jsem si tohle řekla, zazvonil mi messenger. Psal mi Vadim.
Vadim: Niki prosím nezlob se.
Nikol Ka: nezlobim se neboj.
Vadim: Miluju tě..potřebuju tě vidět. Mužů přijít?
Nikol Ka: Ne..já přijdu, tady je máma.
Vadim: Fajn, čekám tě ♥
Vzala jsem si na sebe mikinu a šla jsem.
"MAMI JDU K VADIMOVI" zakřičela jsem z chodby a odešla jsem."
Přišla jsem k jeho domu a zazvonila na zvonek.
"Ahoj" pozdravil mě a dal mi francouzáka.
Hm..."nech toho" zamumlala jsem a odstrčila jsem ho..
půjdeme dovnitř? Tady je celkem zima. Řekla jsem a šla jsem do tepla. U něj jsme si sedli na postel a začali si o tom povídat..
"Tvoje máma už to ví?" Zeptal se mě
Ne...tvoje?
"Taky ne"
Asi jim to ještě nebudeme říkat..musíme si to prvně v hlavě srovnat my..nařídila jsem Vadimovi.
"Jo, souhlasím s tebou"
Dnešní hádka mě mrzí. Řekla jsem a políbila ho. On mě položil na postel a jen tak jsme se mazlili.
"Už na to nemysli, nějak se to vyřeší" řekl jednoduše..
A-asi máš pravdu..odpověděla jsem a usnula..probudila jsem se kolem půlnoci, ale Vadim byl ještě na počítači a stříhal nějaké video.
Vadime? Řekla jsem rozespale
"Ano? Hned jsem u tebe, jen dostříhám video"
V pohodě, ale zapomněla jsem napsat mámě..asi má o mě strach..
"Neboj, napsal jsem jí, že si u mě usnula a že tě zítra doprovodim domů"
Jsi moc hodnej, děkuju! Pojď si už lehnout...
Asi po 5 minutách si ke mně konečně lehnul a opět si mě přitiskl na hruď. Bylo mi tak teplo a krásně, že jsem na všechno ostatní zapomněla a s hezkým pocitem usnula.