Fotbalistka [NEDOKONČÍM] - Možnost příběh dodělat!

6. Kapitola

Tak jsme tedy šli do ředitelny, kluci byli nervózní, ale já a Kat jsme dobře věděli, co nastane. Ani jeden z nich nevěděl, co se v ředitelně vlastně stalo. Co jsme řekli a tak. Daniel nevěděl, kdo je Kat a jak se tam objevila. Strašně si jí prohlížel. Úplně mě znervózňoval. Já ho miluju, ale nesmí se to dozvědět. Vadí mi, když kouká po jiných holkách. Derek, když šel ze ředitelny, tak navštívil školí sestřičku, aby mu ošetřila nos. Jenže on se choval před Kat úplně jinak než před námi. Věděla jsem, že je Kat hezčí, ale nic jsem udělat nemohla.

Zaklepali jsme a vešli divnitř. Řekl nám ať se posadíme.

"Tady s děvčaty jsme navrhli, že by jsme to nějak neřešili. Pokud tedy pan White s tim souhlasit nebude, bude se to muset řešit s rodiči. Navyrhli jsme, že by jste všichni byli na měsíc poškole." Odpověděl ředitel.

"My jsme si mysleli, že to tak bude lepší než to nějak řešit přes rodiče. Byla to naše vina a ne jejich ne?" Sdělí Kat.

"Upřímně si myslím, že má Kat pravdu. Proč to řešit rodiče, když to vlastně byla naše chyba." Pousměju se, i když jsem mluvila vážně.

Daniel byl furt zticha.

"Dobře, takže měsíc? No, asi mi nic jiného nezbývá." Derek vzdychne.

"Dobře, takže od zítřka na měsíc. Můžete odejít." Pousmál se ředitel.

Odešli jsme a zavřeli dveře. Derek a Kat šli do třídy a já zastavila Daniela.

"Počkej!" Chytla jsem ho.

On se zastavil kouknul se a podíval se na mě.

"Co ti je?" Starostlivě jsem se tázala.

Nic neříkal jen tam stál.

Měla jsem slzy v očích a objala jsem ho. Stiskla jsem ho tak, že jsem slyšela jeho srdce.

Jak jsem ho objímala, tak mi položil bradu na hlavu a pohladil mě po vlasech.

"Děkuju, že ses mě zastal." Poděkovala jsem mu a nepustila jsem ho.

Stále nic neříkal. Bála jsem se, že mu něco je, že se mu něco stalo.
Netušila jsem, co se mohlo stát, ale nakonec mě stiskl pevněji.

Začlo zvonit na hodinu a museli jsme jít do třídy.

Po škole jsem čekala na Daniela než přijde z oběda, abych zjistila, co mu vlastně je.

Po chvilce přijde, a když mě uvidí znervózní. Jde okolo mě ani nepozdraví.
Chytnu ho za ruku a jdu sním rychle za roh a zeptám se ho znova:

"Co je s tebou? Dělám starosti."

Najednou se nahnul a políbil mě. Nevěděla jsem co dělat, ale byl to nádhernej polibek.

"To se děje." Zesmutní a odejde.

Chytunu ho za ruku zase, ale jen tak tam stojím. Přitáhnu ho k sobě, stoupnu si na špičky, chytnu mu bradu a políbim ho já.

Cítila jsem se jako v sedmém nebi. Myslela jsem, že necítí to, co já, ale mýlila jsem se.

"Já myslela...." Než jsem to dořekla Daniel mi dal na pusu prst.

"Pssst. Nic neříkej, slova jsou zbytečná." Řekl a pohladil mě po tváři.

"Už dlouho jsem ti to chtěl říct, ale měl jsem strach, že to necítíš stejně. Chtěl jsem ti dát pusu někde, kde to máš ráda. Jenže jsem dneska nad tim dost přemýšlel. Nechtěl jsem, aby sis dělala starosti."

Na to jsem nemohla nic odpovědět.
Byl z toho úplně zničený.

"Proč jsi mi to neřekl už předtím?" Zeptala jsem se ho.

"Bál jsem se." Odpověděla sklonil hlavu.

Kdybych ti věděla, tak mu to řeknu já.

"Takže jo?" Zeptala jsem se ho.

"Jsem asi mimo." Uměje se a poškrábe se na hlavě.

"Takže ty a já.... spolu? Teda jestli chceš." Dostala jsem velkou trému, že jsem nemohla pomalu ani mluvit.

"Já bych chtěl hrozně moc." Celý se rozzáří.

Dali jsme si pusu a šli jsme spolu domů.
Sice na nás koukali divně, ale já je nevnímala. Byla jsem šťastná. Mám novou kamarádka, skvělého kluka, nepřítele a svůj velkej sen.