Fotbalistka [NEDOKONČÍM] - Možnost příběh dodělat!

2. Kapitola

Je neděle ráno a já ležím v posteli.

Dneska je nejúžasnější den v mém životě. Pomyslím si.

Vylezu s nadšením z postele, dojdu si do koupelny, umyju si oblyčej a vyčistím si zuby.
Na sebe si hodím bílé tílko a krátké černé kraťásky. Učešu si vlasy a sepnu si je do culíku.
Sejdu ze schodů do kuchyně, kde na mě čekají rodiče.

"Dobré ráno!" Vesele řeknu.

"Dobré ráno i tobě!" Řekne máma a položí mi snídani na stůl.

"Dobré ráno, copak se ti zdálo, že máš dobrou náladu?" Zeptá se mě táta zvědavě.

"Mě? Nic tati." Uculím se.

Táta se na mě kouká a usmívá se.

"Opravdu nic, jen jdu dneska ven s Danielem" Odpovím nadšeně.

Táta vezme noviny a začne v nich listovat.

Máma se na něho ušklíbne.

"Zlatíčko a co budete venku dělat?" Zvědavě se mě máma zeptá.

"Ale.. jen se procházet a tak." Zalžu, ale pořád se usmívám.

"Dobře. A v kolik pujdete ven?" Ptá se mě.

Máma je strašně zvědavá. Pomyslím si.

"Ve 13hodin, ale už se mě neptej." Zazubím se a pochvilce se rozesměju.

"Dobře. Už se ptát nebudu." Směje se máma semnou.

S tátou to ani nehne. Dělá mi starosti. Ale když jsem řekla, že jdu ven s Danielem? Asi ho po čtyřech letech stále nemusí. V hlavě se mi hodilo spousta otázek, ale pochvilce je vypustím.

V klidu jsem dojedla snídani. Letim do pokoje si připravit věci na můj první "trénink".

Uvědomím si, že nemám nejdůležitějsí věc. A to jsou kopačky.

Úplně jsem na ně zapoměla. Pomyslím si a sednu si na postel.

"Co budu dělat?" Zeptám se sama sebe.

Vzpomenu si na krabici pod mojí postelí. Vlezu pod postel a vezmu krabici. Trošku ji opráším. Dostala jsem ji ve 12letech od svého zesnulého dědečka. Krabici mi předával se slovy "Vnučko moje nejdražší. V karbici je něco a chci, aby jsi ji otevřela až na svůj první trénink." S dědečkem jsem chodla koukat na fotbal do města. Brával mě tam, když jsem byla ještě malá holka, ale nikdy mě to nebralo.

Teď už jsem starší a vím, co chci!
"Chci hrát fotbal!" Zakřičím v pokoji.

Vezmu tu krabici a sednu si s ní na postel. Je tam napsáno Pro mojí vnučku. Je to zalepené izolační páskou. Vezmu nůžky a pomalu ji odstřihnu. Vezmu brabici za víko a pomalu ho sundavám. Mám zavřené oči, protože se dost bojím, co tam bude. Otevřela jsem krabici a otevřela oči.

Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Byl tam černočervený dres a kopačky Nike Magista. Poznala jsem je podle vzoru. Byl tam i dopis a bylo tam psáno:

Milá Christin,
Jsi má jediná vnučka, spolu jsme prožili tolik krásných chvílí, a poslední roky, co jsme chodili na fotbal, tak jsem viděl ve tvých očích vášeň k fotbalu. Možná ztratíš zájem až tu nebudu, ale chtěl jsem ti udělat radost. Pořídil jsem ti dres a kopačky. Doufám, že se ti zalíbí a ještě více doufám, že ti to bude. Pamatuj si, že ať se stane cokoli, nesmíš to vzdát. Trénuj naplno. Možná budou dny, kdy tě lidé dostanou na kolena, ale buď silná a vždycky vztaň. Ukaž jim, že holky jsou lepší než kluci....
Mám tě rád,
dědeček.

Tento dopis od dědečka mě rozbrečel. V hlavě se mi odehrálo tolik vzpomínek s nim. Vzala jsem si to k srdci.

"Děkuji" Poděkovala jsem a utřela si slzy.

Zhluboka jsem se nadechla. Vzala jsem si vak, který byl v krabici, vložila jsem dovnitř kopačky. Převlékla jsem se do dresu, ale na to jsem si hodila tepláky a mikunu, aby mě nikdo ze školy nevidel. Pomalu jsem vyrazila na cestu.