Fotbalistka [NEDOKONČÍM] - Možnost příběh dodělat!

3. Kapitola

Šla jsem pomalu na fotbalový hřiště na kopci. Měla jsem ještě spoustu času, ale chtěla jsem tam být dříve.
Přišla jsem tam a zamířila rovnou na střídačku se převléknout. Sundala jsem si mikinu a tepláky. Z vaku jsem vytáhla kopačky a nasadila jsem si je. Byli mi akorát. Zavazovala jsem si tkaničky a v tu chvíli přicházel Daniel.

Daniel:

"Sakra tady už někdo je."

Jdu blíž k té dívce, která si tam zavazuje tkaničky od kopaček. Čím blíž jdu k ní, tak jí konečně poznám.

"To je Chris?" S údivem.

Zastavím se a jen tak jí pozoruji.
Vidím ty její krásně hnědé vlasy, jak jí vlajou ve větru. Chvilku se zasním a rozbuší s mi sedce. Jdu k ní blíž.

"Ahoj Chris." Nervózně ji pozdravím.

"Jé... Ahoj, vylekal jsi mě." Povzdraví a povzdychne si.

"Jsi krásná.... Teda jako, že ti to sluší, ale né jen dneska, ale pořád." Teď jsem se prozradil.
Sakra, řeknu v duchu.

"Děkuji." Zčervená se a daruje mi úsměv.

Chris má nádherné hnědé oči, krásně hnědé vlasy, které se jí třpytí na sluníčku, okouzlující úsměv. Sice je o hlavu menší, ale je rozkošná.

"Danny?" Oslovila mě přezdívkou.

"Ano?" Jsem z ní úplně hotovej.

"Mohli bycham prosím začít?" Zeptala se mě.

"Jistě, jen si vezmu kopačky a vrhnem se na to. Teda jako na fotbal." Znervózním ještě víc a poškrábu se na hlavě.

"Jo já vím." Rozesměje se.

Rychle se přezuju a začnem s tréninkem.

"Na začátek si dáme kolečko, a pak se protáhnem." Řeknu, ale nedávam nervozitu znát.

"Rozkaz trenére!" Zazubí se a vyběhne.

Usměju se a vydám se za ní.

Předbíháme se navzájem a smějeme se u toho jako malé děti. Nikdy jsem jí neviděl takhle se smát. Bylo to nádherné.

Doběhli jsme zase na začátek a šli se protáhnout.

Protažení trvalo hodinu, ale povídali jsem si u toho a smáli se.

"A teď přejdem k tréninku. Naučím tě základy a až to budeš umět, tak můžem přitvrdit."

"Jasně!" S nadšením.

"Začneme tím nejlehčím. Budem si kopat a upozorním tě na chyby, které uděláš. Dobře?"

"Jistě." Mrkne na mě.

Přihráváme si a jde jí to dobře. Upozorním jí na pár chybyček, ale po chvilce to zvládá.

"A teď se naučíme panenky." Dodám po několika minutách.

Nic neříká, jen se usmívá.

Ukážu jí jak správě držet míč a co používat na noze, aby jí to šlo.

Zkusila to poprvé a šlo jí to perfektně. Přesně věděla, co má dělat.

Po dlouhém a namáhavém tréninku jsme zkončili.
Šli jsme se převléct. Viděl jsem Chris, jak si bere mikinu a tepláky. Slušně se zeptám.

"Chris, proč si bereš mikinu a tepláky na dres?"

"Nechci, aby mě někdo ze školy viděl." Odpoví mi.

"Ale proč?" Zeptám se zvědavě.

"Hlavně kvůli klukům, myslí si, že holky na fotbal nemají, že jsou slabé a nikdy nebudou jako kluci." Povzdychne.

"Vždyť to není pravda!" Zdůrazním.

"To neříkej mě." Vztane a dá se na odchod.

Rychle seberu své věci a běžím za ní.

"Děkuji ti za dnešek." Pousměje se.

"Prosím tě, neděkuj. Dělá mě to šťastným, když ti mohu pomoci."

Usmívá se na mě jejím okouzlujícím úsměvem.

Jdu vyprovodit Chris domů. Když stojíme u jejího baráku zastavím ji. Otočím jí na sebe a řeknu:

"Děkuju ti. Příště zas?" Řeknu něco, co jsem říct ani nechtěl.

"Jistě." Usměje se a obejme mě. Naposledy poděkuje a odchází.

Usměju se a s radostí se vydám na cestu.

Když jsem přišel domů, hodil jsem sprchu, vzal jsem si něco málo k jídlu a šel do postele.
Celou dobu jsem myslel jen a jen na ní. Nevím co to semnou je. V hlavně mám jen Chris, nikoho jiného. Pořád ji vidím před sebou. Že bych se zamiloval? Zeptám se sám sebe. To je blbost je to moje nejlepší kamarádka. Nemůžu se do ní zamilovat, i když je nádherná a úžasná holka. Pomyslím si a zalehnu se špatným, ale zároveň s nádherným pocitem do postele.