6. června 2016
To je jak nějakej zlej sen. Zima, mlha, déšť, nikde nikdo. Už nikdy nebudu v autobuse spát, zvlášť když jedu sama. Už hodinu tu chodím a bloumám v mlze. A nic. Devět hodin. Super, vážně super. Kdyby se stalo nějaký kouzlo, mohla bych stihnout třetí hodinu. To je ale asi nemožný když jsem někde v čudu.
Cvak! To jsem jelito! Vždyť se můžu jít kouknout kdy jede zpáteční autobus! Plácla jsem se do hlavy a běžela k tabuli s jízdními řády. Prosím, prosím, ať něco jede! No, nejdřív to jede za dvě hodiny, což e podle řádu 12.10. , ale kdo ví, jestli vůbec podle toho jezdí, všechno je tu staré a rozbořené...
No musím doufat, koneckonců, nic jiného mi ani nezbývá. Když mám dvě hodiny, co kdybych se tu trochu porozhlédla, přece tady nebudu čekat.
Rozpadlý ukazatel u zastávky ukazoval 200m městečko. No vida, tam jsem za chvíli, řekla jsem si vydala se vlhkou mlhou směr městečko.
Asi po třech minutách se kus ode mně rýsoval rozpadlý velký dům. Byl porostlý břečťanem, který ho obepínal úplně celý. Zahrada byla zarostlá křovím a plevelem. Takhle tu bylo asi jen pět domků. Zaujal mě ale jeden, kde byla branka otevřená, ve větru vrzala což mě celkem děsilo a trávník vypadal oproti jiným domům docela upraveně...
Zvláštní, hodně zvláštní. Říkám si. Vtom se stalo něco co mě hodně vylekalo. Někde v druhém patře, jakoby práskly dveře. Ale zase dům vypadal docela opuštěně. To je divný. Jelikož mě zvědavost táhla dovnitř, vydala jsem se po chodníčku ke dveřím. Dveře šly otevřít, ale až po té co jsem do nich kopla, to je divný, protože jestli sem někdo chodí, mělo by to být lépe otevíratelné. No to nebudu teď řešit. Taky mě udivilo, že když jsem vstoupila dovnitř, na obličeji mi zůstala pavučina-další divnost.
Dole byly místnosti dvě, v jedné byly zaprášené krabice a v druhé převrhnuté křeslo, gauč, stůl a rozbitá váza ve které byly KVĚTINY, které byly ještě ŽIVÉ !!!
Už jsem se chystala jít nahoru, našlapuju na schod, když vtom slyším další prásknutí dveří a...výkřik. Jasný a pronikavý. To se mi určitě nezdálo, říkala jsem si. Měly jste vidět ty sprinty! Protože když jsem to uslyšela začla jsem zdrhat. A to pořádně. Do toho domu už se nikdy nevrátim.
Když jsem přiběhla na zastávku, autobus přijížděl. Ještě se ohlížím, jestli mě nikdo z domu nepronásledoval, ale naštěstí nic. Rychle do autobusu a tradá pryč.
Jestli budu zítra stíhat, vyjde další kapitola :-)
