Miraculous Ladybug, Chat Noir and...

kapitola VI.

Tadá po měsíci jsem tu zas a doufám, že jste stále semnou :).
A za trest mi klidně napište, jak by jste mi to oplatili. :D
A protože je měsíc dlouhá doba a někteří z vás si zřejmě moc dobře nepamatují co se dělo minule, tak vám to ve zkratce napíšu ;)

-nová postava Bell se seznámila s Adrianem

-Louvre napadl padouch známí jako Freu Brosse se schopností začarovat lidi do obrazu

-Začaroval tam Bell, ale později i Chata Noira. Nakonec mu Bell pomohla se dostat z obrazu

-Ladybug pak Freu Brosse porazila a Chat Noir jí chtěl vyznaz lásku, ale nestihl to

-Adrien chtěl jít na focení, ale pak šel k sejfu jeho otce a v něm našel mirákulum jeho zesnulé matky

Tak hodně štěstí :D.....

Adrien

Chvíli jsem se na Plagga díval jako na naprostého blázna.

,,Cože?"

Nic víc ze mě nevypadlo.
Plagg jen protočil očima a tu nemožnou věc zopakoval.

,,Je to asi mirákulum tvojí mámy."

Stále ten výraz.....

,,A proč je u fotografie mojí mámy?!"
#logika

Plagg nahodil výraz 'jako vážně?'

,,No dobrá, blbá otázka, ale proč by mi to otec tajil a vůbec.... to ke mně máma neměla velkou důvěru, aby mi to řekla?"

Teď jsem místo udivení byl zklamán a zdálo se, že i Plaggovo tvrdý výraz změknul.

,,Je mi to líto Adriadne, ale zřejmě to nikdo nesměl vědět, ani její vlastní syn."

Chvíli jsme tam jen tak stáli, ale pak jsem uslyšel něčí kroky.
Rychle jsem zavřel sejf i obraz a do tašky hodil Plagga a mámy mirákulum.

Když jsem se podíval ke dveřím, stál v nich můj otec a tvářil se v celku zaraženě.

,,Adriane? Co tu děláš? Neměl bys být na focení?"

Ajaj...no tak Adriane, co ti poradila Bell? Smysluplná odpověď.

,,Ach.. zdravím otče, omlouvám se, ale ztratil jsem pojem o čase.
Radši hned půjdu, aby nebyla Nathali rozzlobená."

Vzal jsem si svojí brašnu přes rameno a šel jsem k odchodu, ale otec mě mezi dveřma zastavil.

,,Co jsi tu dělal?"

Zeptal se mě s přísným výrazem ve tváři.

Chvíli jsem váhal, ale pak jsem se zatvářil nevině.

,,Když jsem šel kolem tvojí pracovny a uviděl ten mámy obraz, vzpomněl jsem si na kamarádky mámu, která je malířka, tak jsem se šel podívat po podpisu malíře, ale žádný jsem nenašel. Kod ho namaloval?"

Zdržoval jsem dech. Co když má tušení?

Ale pak se otočil k obrazu a přísahám, že se maličko usmál.

,,Tento obraz byl namalován po smrti tvé matky, žádný malíř by ji takto nedokázal namalovat."

Byl jsem celkem zvědavý a tak jsem se zeptal.

,,Když ne malíř, tak kdo tedy?"

Otec se pyšně usmál a otočil se ke mně.

,,Já.Nikdy před tím jsem moc dobře malovat neuměl, ale tohle šlo od srdce. Její úsměv mám vrytý do paměti. A udělal bych cokoliv, abych ho ještě jednou spatřil."