Vítr nás neodvál

Part 5

Slýchavé tóny ukulele se rozléhaly spolu s jeho hlasem. A to neuvěřitelně krásné pouto mezi Petrem, jeho hlasem, písničkou a melodií ukulele se mi zalíbilo dřív, než jsem zprvu čekala. Pár sekund mě stálo uvědomění, že on fakt báječně zpívá. Načež jsem se na něho usmála, jak nejspokojeněji jsem dokázala. Petr svým opětovným úsměvem narušil kousek textu, ale to mi vůbec nevadilo, protože to nádherně dodávalo písničce na veselosti, kterou trochu postrádala. Pomalu vypouštím z hlavy starosti, uvolňuji vzniklé napětí a ... Petr najednou přestal. Trhnutím zvednul svou hlavu od ukulele.

„Co se děje? Proč jsi přestal?" zeptala jsem se s udivením a mírným strachem.

„Ty jsi to neslyšela?" odpověděl otázkou.

„Cože? Co bych měla slyšet?" pousmála jsem se.

„Nahoře" ukázal „cvakly dveře. Někdo je už vzhůru." pousmál se taky.

„Vážně? Myslíš, že jsme je vzbud.." nedořekla jsem a otočila se směrem ke schodům, kde už kráčela moje rozespalá mamka s rukou před pusou, aby jí kvůli zívání nebylo vidět až do žaludku.

„Aaaaa....Šípková Růženka je vzhůru?" pousměju se na mamku. Zajímalo by mě, jestli ostatní ještě spí.

„Hm...Proč jsou tady ty stopy?" řekne tak rozespale, až se dívím, že vůbec sešla ty schody, aniž by v půlce usnula. Její oči při tom směřují na koberec. Můj a Petrův pohled se setkaly. Trošku jsem znervózněla.

„Byl tady Martin. Nic vážného."skoro jsem zašeptala. Mamka si mě změřila pohledem. Asi si všimla mých očí od pláče.

„Víš, že nemám ráda, když sem chodí." dodá s trošku nepříjemným tónem a k mému nulovému udivení si znovu zívne.

„On sem ale vtrhl."přitakal Petr. V duchu jsem mu poděkovala. Mamka jen odešla s tím, že jde do sprchy.

„Hele," začne Petr s poklesem v hlase. „něco jsem ti neřekl."

„Co jsi mi neřekl?" klidně jsem se zeptala.

„Víš, přibližně týden zpátky jsem viděl Martina líbat jinou holku. Tak bys to nejspíš měla vědět."opatrně prohlásil.

„Já vím."vytrousila jsem ze sebe s úsměvem.

„Cože?!" vykulil na mě oči.

„Vím to." říkám, jako by mi to snad bylo lhostejné. Ale není, zesmutňuji. Náhlá změna konverzace na téma, před kterým jsem se vítězně snažila před malou chvílí utéct, je zpět. S novým rozměrem, dámy a pánové.

„Jak to?" bombarduje mě dál otázkami.

„V ten den jsme se měli sejít. Přišla jsem tam o deset minut dřív, ale asi jsem to dělat neměla."měla jsem rty ve tvaru rovné přímky, neboť tuto skutečnost jsem zamaskovala lehkou nadsázkou. O Martinovi jsem to věděla. Udělal to už několikrát, ale on mě pořád neodradil. Nechápu. Nechápu sama sebe.

„A..Aha."potichu přitakal Petr.

„Nebavme se o tom..."shodli jsme se „jo a....strašně moc děkuju za to, jak jsi mi zpíval."

„Není za co. Já děkuju, že jsi mě poslouchala. Pomohlo to?" usmíval se.

„Jo." usmívala jsem se ještě víc.
_______

Později, co jsme s Petrem v kuchyni u čaje rozebrali pár zajímavých témat, už musel odjet domů. Rozhodla jsem se, že půjdu na kafe, s mou nejlepší kamarádkou Luckou. Potřebuji se uvolnit.

Lucka je má jediná opravdová kamarádka. Držíme spolu už od páté třídy. A nikdy jsme neměly nějaké problémy, za což jsem ráda.

Když jsem už docházela k místě, na kterém jsme se domluvily, měla jsem ještě pár minut předstih. Tak jsem si sedla na lavičku a dala si sluchátka do uší. Měla jsem překvapivě dobrou náladu a tak mi neušel malinký pohyb. Občas i malé brouknutí. Bylo to uvolňující. Po chvilce jsem se trochu uklidnila a normálně si sedla. Najednou se něčí dlaně objevily na mých očích. Věděla jsem, že je to Lucka.

„Ahoj!"přivítala mě milým úsměvem.

„Ahoj!"oplatila jsem jí pozdrav.

„Jdeme na to kafe?"navrhla.

„Jasně."

U kafe jsme si jako vždy povídali o všem možném. Dozvěděla jsem se, že má Lucka novou práci a spoustu dalšího. Ptala se mě na různé otázky. Ovšem jsem taky musela čekat, že se zeptá na tu, o které jsem mluvit nechtěla.

„Jak to jde s Martinem?"

„Potřebuješ to vědět?"řekla jsem na rovinu. Jen přikývla. Musela jsem jí to všechno vysvětlit. Od telefonátu s Martinem až k Petrovi. Vykulila na mě oči.

„Tys to věděla?"narážela na podvod s Martinem.

„Jo, ale jak říkám, nebylo to poprvé. Tak nějak to přehlížím, i když to není moc dobrý nápad." zalhala jsem.

„Já myslím, že má Martin jen nějaké špatné období. Přejde ho to, neboj."usmívá se.

„Díky za podporu."řeknu a věnuju jí svůj pohled.

„Nemáš za co."objala mě. Já jí obětí opětovala.

*Lucka*

Šla jsem na sraz s Kateřinou. Jak mně se tam nechce. Zas bude mít ty svoje citlivý kecy. 
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Ne. Ten hýbající se člověk se sluchátky v uších není ona, že ne? Bohužel. Přiblížila jsem se k ní a dala jí dlaně na oči.

„Ahoj!"pokusila jsem se o milý úsměv.

„Ahoj!"v jejích očích tancovaly jiskřičky tak soudím, že mě ráda vidí. Naivka.

„Jdeme na to kafe?"navrhla jsem.

Objednali jsme si kafe. Alespoň něco dobrého pro tuhle schůzku. Pokusila jsem se být zase ta nejlepší kamarádka. Povídali jsme si o všech těch nudných věcech, ale já chtěla trochu zábavy.

„Jak to jde s Martinem?"

„Potřebuješ to vědět?" přikývla jsem. Vylila si srdíčko a já měla hřejivý pocit. Dělá mě šťastnou vidět ji nešťastnou. Překvapila mě ale jedna věc. A to ta, že viděla Martina, jak se s někým líbá. Vykulila jsem na ni oči.

„Tys to věděla?" zeptala jsem se.

„Jo, ale jak říkám, nebylo to poprvé.  Tak nějak to přehlížím, i když to není moc dobrý nápad."

„Já myslím, že měl Martin jen nějaké špatné období. Přejde ho to, neboj."pokusila jsem se říct něco povzbudivého spolu s úsměvem. 

„Díky za podporu."poděkovala a vložila do mě pohled. Já ji potom objala.

„Nemáš za co."odvětila jsem jí. Na tváři se jí vyskytl úsměv. Ten ti doufám brzy zmizí, milá Kačko.

Hádejte, kdo je zpět?
Jáááááá!

Hned ze začátku se vám chci z celého srdíčka moc a moc omluvit, že je další díl až teď, po 5ti měsících.. tak doufám, že mi to odpustíte

Kdo se už těšil na další VNN?:)
Chtěla bych vás poprosit o názory na tento příběh:) moc děkuji❤miluju vás❤

Koment i vote potěší❤

-Anet