Vítr nás neodvál

Part 8

Zhluboka jsem polkla a narovnala si látku svých šatů. Byly tmavě modré, ani nevím, jestli mi spíš připomínaly oceán díky velké nařasené sukni, nebo temnou noc díky třpytu, který vypadal jako hvězdy. Ale byly nádherné. Musely být.

Stále jsem myslela na tu potyčku s Petrem. Já vím, že je tohle vlastně nezákonné, ale nic s tím přece dělat nemůžu. Protože jsem si nejspíš uvědomila, že ho miluju. Že miluju svého bratrance. Že miluju jeho doteky. Že miluju jeho objetí. Jeho polibky. Že miluju jeho sladký hlas. Jeho. A to mě také nejvíce straší a tíží. Protože vím, že tahle láska nikdy nemůže trvat věčně. Že by vlastně neměla ani existovat.

Ale prostě se od něj nedokážu odloučit. Jsme spolu od malička a vždy jsem věděla, že to není jen tak obyčejný bratranec, ale že je v našem vztahu i něco mnohem víc. Jenže jsem nevěděla co. A teď už to vím.

I přes to všechno jsem se mu v dnešní den chtěla zalíbit. Pro mámu a jejího přítele to byl velký den a pro mě tak trochu také. Vždyť mě Petr takhle formálně skoro nikdy neviděl.

Vím, že takhle bych rozhodně přemýšlet neměla, ale když se budu snažit své myšlenky držet v tajnosti, nikdo na to přece nepřijde.

Zajímalo by mě, jak k této situaci přistupuje Petr. Jestli opravdu myslel vážně ta slova, co vypustil z úst. Jestli to nebyla jen přetvářka ze strachu.

Vlasy jsem si uhladila do perfektního drdolu a na krk pověsila drobný řetízek. Šaty byly bez ramínek, takže si to nějaký ten náhrdelník vyloženě žádalo.

„Vypadáš úžasně," vyhrkla najednou ohromeně mamka, když vyšla zpoza rohu a prohlédla si mě.

Ona sama na sobě ještě měla župan, ale namalovaná a učesaná byla opravdu nádherně.

„Už jsi viděla sebe, mami? To ty jsi tady ta úžasná," usmála jsem se na ni a objala ji.

„Dneska máte velký den, tak musí být dokonalý."

-

Stála jsem před budovou, kde se měl celý obřad odehrávat. Byla jsem nervózní za mě, ale tak trochu i za mámu, i když už to byla její druhá svatba.

Tátu jsem viděla naposledy, když mi bylo deset. To ho máma opustila, když se dozvěděla, že ji podvedl. Nemohla to unést, načež s ním žít v jednom domě. A tak utekla a mě vzala s sebou. Tátovi pak jen dorazil rozvodový papír. Nikdy jsem jí to neměla za zlé, protože on nikdy nebyl zrovna příkladný otec.

Nemůžu ale říct, že mi nechyběl. S mámou to vždy bylo úžasné. Dělala pro mě první poslední, i když to někdy bylo nad její síly, a za to jsem jí neskutečně vděčná. Ale nikdy to bez táty nebylo ono.

A teď tady stojím a z dálky se dívám na svého biologického otce.

Stojí ruku v ruce s menší brunetkou a jakoby se rozmýšlel, zda se má obřadu zúčastnit, nebo ne. Zhluboka se nadechl a usmál se na brunetku, nejspíš jeho přítelkyni. Vykročil a pak mě spatřil.

Prohlížel si mě s velkým překvapením a úctou, snad proto, že by se bál.

A já ho nechala.

Když došel ke mně, nervózně jsem vyhrkla. „Ahoj tati."

On se s úlevou usmál a vtáhl mě do velkého objetí.

„Zlatíčko," vydechl a odtáhl se. „Tolik jsi mi chyběla."

„Ty mně taky," řekla jsem bez úsměvu.

Táta si toho všiml, ale očividně to nechtěl řešit. „Tak asi půjdeme dovnitř. Můžeme si později promluvit."