Vlk v převleku ovečky

Kapitola 3. - Doba temna

Docela čekaný konec románknu, že ano? :) Vypadalo moc dobře na to aby to vše byla pravda.

Ve středu jsem přišel do školy, zapálil si cígo a jen jsem mlčel a seděl v lavici, kdo by taky byl šťastný z rozchodu, že ano. Říkal, jsem si kde se mohla stát chyba, co jsem udělal špatně... No ve skutečnosti jsem za to nemohl... Takhle jsem si to vyčítal asi týden potom její bratr, se chtěl setkat tak jsem si řekl proč ne a dali jsem si spicha, a on mi na chvilku dodal pocit falešné naděje, pocit toho, že to bude v pohodě... nebude už nikdy tedy pokud nechcípne ta mrcha (asi to brzy udělám sám) žil jsem dále v iluzi toho, že se to spraví... Ale potom jsem si uvědomil co udělala... jen mě zneužila, lhala mi celou dobu co jsem s ní byl, celé ČTYŘI měsíce! užila si mou osobu a pak mě odkopla jak prašivého psa, věděla, že o nic nepřijde, jsem hrozný člověk, který by se rozkrájel pro ostatní, ale na sebe nemyslí, zneužila mě jak jen mohla... Kdyby jsem mohl tak jí zabiji. Vždy když se usmívám představuji si jak umírá v křečích, jak jen ta "nevinná duše" zhasíná. Konečně chápete proč se tenhle příběh jmenuje "Vlk v převleku ovečky", že ano. Nejdříve se tváří jako neviňátko, ale když má šanci bodne vás do zad.

Problém je, že jí nenávidím což je dobré, ale NENÁVIDÍM JI, PROTOŽE JI STÁLE MILUJI... Jsem píča, musím zapomenout... Taky, se o to pokouším a daří se mi to. Každou noc prochlastám to pomáhá a dobře se mi usíná. Když jsem už s ní nebyl mohl jsem se plně věnovat své víře a udělal jsem pár píčovin. Teď to bude znít šíleně, ale když jsem si dal šlofíka a pak se vzbudil, šel se osprchovat tak jsem si všiml, že mám na hrudi  VYŘEZANÝ PENTAGRAM, sám jsem si ho nemohl udělat i když jsem se dříve sebepoškozoval (teď nemůžu dal jsem slib Marťasovi) tak stále jsem to neudělal já... Ale jak jsem zjistil není to až tak špatná věc, ale to tu nehodlám rozebírat. V podstatě mi to rozhodilo drobet život: nespím 3 dny za sebou až pak jdu spát, moje fyzická kondička se jen zlepšila, jak jsem zjistil na EKG, srdce mi bije 2x rychleji než normálním lidem a každý spánek mám noční můru v horším případě noční děs... Pamatuji si na poslední hovor s ní až moc dobře, jelikož vyřkla slova, která se neopomíjí... Říkal jsem jí: "Bojím se, že tě ztratím..." Ona na to: "Bát se nemusíš to se nikdy nestane :)" v tu dobu jsem měl blažený pocit na duši, protože když vám někdo koho milujete více než sebe řekne tohle tak to si zapamatujete A PAK KDYŽ TO PORUŠÍ, ZARYJE SE TO DO DUŠE JAK ŽILETKA!

Každý den se jen přetvařuji, ve škole, při hovoru s Martinem (ten dokonce ví, že je to jen velká lež) nechci aby mi někdo pomohl, chci zemřít, ale neudělám to, jelikož budou prázdniny a já jsem pozval pár lidí k sobě, budeme stanovat, chlastat a dělat píčoviny, takový fun fact: nechci umřít a neokusit požitek ze sexu tím pádem než zemřu chci zkusit ještě 2 věci: sex a trávu. Asi jsem drobet praštěnej a psycho, ale co nadělám. Chci umřít, ale chci zároveň zabít ji, tu bestii s tváří anděla... Řekněte mi kdo by tohle neudělal... Poslední dny školy jen lenoším a sháním trávu a taky, že jí budu mít, nedočkavostí jen hořím a taky u mě bude kámoš, který mě ohlídá, nejdříve jsem chtěl jít s ostatníma týpkama a zhulit se s nimi, ale to jak bych se dostal domů to by byl problém... Tak mě ukecal k tomu abych si to vzal domů a špeka si dal doma. Dnes je úterý (21.6. 2016) zůstal jsem doma, nechtěl jsem dělat práci do školy, ale to je jen taková vsuvka. Už od rána je to takový divný... Stále přemýšlím... nad... vraždou a to více než kdy před tím... že bych opravdu udělal? Nejspíše ano :) Přeci jenom kdo by nechtěl zabít někoho kdo ho zlomil jak sirku... Chci to udělat, ale má to cenu? Mám bratra a nechci ho poslat bydlet k otci a moje rodina by měla problémy a navíc kdybych ji zabil, zabil bych i sám sebe, protože nechtěl bych snášet ty problémy a tak dále.

Zajímavé je to jak člověk, který krutě zničí druhé lidi, může normálně žít, normální člověk co zničí ostatní by měl výčitky svědomí a nebyl by rozhodně šťastný... A ona? Ona normálně žije, směje se a stále mi bodá nůž do zad, jako by to dělala schválně... Udělala to mě udělá to i dalším, a bude se to všechno opakovat...

Každý den si říkám jaký smysl má život a to nejen lidský ale i život zvířat, když se zamyslíte nemá to cenu, kdyby vymizel život nic by se nestalo, jen by zanikla malá planetka v nekonečně velkém vesmíru a ano mám pravdu, život je celkově nesmyslný koloběh a ostatní lidé jen žijí v iluzi toho, že život nějaký smysl má a je krásný... ŽIVOT KRÁSNÝ NENÍ... Je to fraška, která vás postupně ničí a občas je to přerušovaný krásnýma chvilkami, které ani za nic nestojí... Každý by měl umřít, každému by bylo lépe, nikdo by se netrápil...

Po dlouhé době se vracím k tomuhle příběhu... jelikož mne deprese dohnala k sebevraždě... píši svá poslední slova příběhu... 

Kdyby jsem mohl tak tyhle prázdniny by jsem si dal znova, bylo to jako tráva, dal bych si je znova a pak klidně ještě jednou. Moje nenávist k Petře opadla a zoufale jsem se jí snažil dostat zpět, debilní krok, co jsem si myslel, že to vyjde? Heh jsem jen naivka. Tohle vše mne změnilo vojel jsem pár holem, ožral jsem se tak, že jsem málem propíchl hrudník kámošovi vidlema, nejspíše jsem zabil 2 holky a další šílenosti...  To je vše, vím nikoho nezajímá kousek ze života psychopata, ale dát něco veřejně byla docela prdel. Snad si aspoň drobet počtete, já se balím a jdu si hodit oprátku, sbohem.