Druhé čtvrtohry

*2*

Pokud by si někdo myslel, že spaní na větvi je nepohodlné, úplně bych lhala, kdybych tvrdila, že je. Když jsem slezla ráno za stromu dolů(samozřejmě po důkladném ujištění, že nikdo není v blízkosti) jsem se cítila celá polámaná. Ale co mi zbývalo, když po zemi se můžou pohybovat obří muti a jiní Splátci?
Prohrabovala jsem se v batohu a vytáhla si borůvky. Pár z nich jsem snědla a zbytek schovala. Nebudu přeci plýtvat jídlem, ne? Lokla jsem si trochu vody, které mám málo a musím jí šetřit. V lese byla docela tma a když jsem došla na malou mýtinu a měla výhled na oblohu, zjistila jsem, že je pokrytá hustými mraky a brzy asi bude pršet.
Šla jsem několik hodin, když se ozvaly velmi vzdálené výkřiky a dvě rány z děla. Zhluboka jsem dýchala a uvědomila jsem si, že jsem ty výkřiky slyšela a to znamená, že někdo je poblíž, ale budou mezi námi kilometry. To je ale taky v ohrožení, proto jsem i přes velké protesty mých nohou a žaludku šla dál.
Vůbec jsem si to neuvědomila, ale už byla téměř tma. Vyhledala jsem úkryt a našla dobrý strom na přespání. Vylezla jsem na něj a upevnila se přesně tak, jako včera. Na obloze se objevily dvě tváře a já byla ráda, že to není ani Haymitche a ani Maysilee.
Usmála jsem se a zavřela oči. Někdy nad ránem mě vzbudil křik. Z batohu jsem vytáhla brýle a podívala se pod sebe. Brýle na noční vidění se hodí.
Viděla jsem jak někdo utíká před vlčím mutem. Pohotově jsem si vzala jeden nůž a chtěla ho po mutovi hodit, ale pak se ozval bolestný výkřik a rána z děla. Slyšela jsem ještě vrčení a pak, jako by se doslova vypařil. Schovala jsem nůž a slezla ze stromu. Přišla jsem k tomu Splátci. Byl to Gon z jedenáctého kraje. Neměl u sebe nic, takže jsem usoudila, že to nechal v místě, kde chtěl přespat, ale vyrušil ho ten mut. Teď jsem byla ráda, že přespávám na stromech. Zavrtěla jsem hlavou a šla dál.

Už jsem zde byla čtyři dny, když se ozvala rána a celá země se začala třást. Spadla jsem a podívala se směrem k sopce. Z sopky vytékala horká láva. Ze stromů na mě padalo listí a všechny zvířata utíkaly. Musím se přiznat, že být podupana jelenem je nepříjemné a mám pocit, že mám zlomenou ruku. Naštěstí s ní hýbat můžu. Začala jsem počítat výstřely z děla. Napočítala jsem jich dvanáct. Pokud jsem to správně vypočítala, zbývalo nás zde už jen sedmnáct i se mnou.
Exploze skončila a já se postavila na nohy. Trochu jsem zavrávorala, jak mě celé tělo bolelo, když mě podupal jelen. Naštěstí ne moc.
Šla jsem dál, když se rozpršelo. Usmála jsem se. Voda mi už téměř došla a zbyly mi tak dva loky. Vzala jsem misku a položila ji na kámen. Došla jsem k listnatému stromu a utrhla velký kus listu, z kterého jsem začala pít. Byl to úžasný pocit. Došla jsem k misce, která byla po okraj naplněná dešťovou vodou a vylila ji do termosky. Schovala jsem to a i v tom dešti jsem byla odhodlaná jít dál. Když vtom se mi do ruky zabodl nůž. Vytáhla jsem ho a chytla rukojeť sekery jsem pevněji a hodila ji na místo, odkud nůž vyletěl.
Ozval se dívčí křik, který se podobal křiku umírajícího zvířete a následně rána z děla. Odhrnula jsem si z tváře hnědé vlasy a šla se podívat, koho jsem to zabila. Přes hustý déšť jsem skoro nic neviděla a narazila do stromu.
,,AU!" zaskučela jsem a šla dál. Boty čvachtaly v bahně a najednou jsem o něco zakopla a spadla zády na bahno. Déšť přestal a ze mě kapaly kapičky. Protřela jsem si oči a podívala se na tělo, ležící vedle mě s mojí sekerou v hlavě. Vyndala jsem ji a málem se pozvracela při pohledu na rozseknutou lebku. Byla to dívka z páteho kraje, Marvia. Měla u sebe batoh. Vzala jsem ji ho a prozkoumala. Měla tam věci, které jsem nepotřebovala a voda byla jistě z řeky, ale vyčištěná. Ale radši jsem neriskovala. Nic jsem si nevzala a podívala se na mou ránu, z které vytékala krev.
,,Sakra!" zaklela jsem. Obvázala jsem rameno obvazem a šla dál. Při cestě mi v rameně nepříjemně škubalo.

Vycházela jsem veliký kopec a došla na konec skály. Pod ní byla jen propast.
,,To už jsem na konci arény?" zeptala jsem se potichu pro sebe a kopla do kamínku. Ten se odrazil a doletěl zpět. Usmála jsem se. Silové pole.
Otočila jsem se a šla zpátky. Vznášedlo určitě přiláká pozornost profíků a ty já potkat nechci. Šla jsem i v noci a naštěstí jsem nepotkala žádného muta, ani Splátce.
Ráno jsem vylezla na strom, z kterého jsem měla výhled na mýtinu. Celou cestu mi nepříjemně škubalo v rameně. Sundala jsem obvaz a zjistila, že rána stále krvací.
,,Pomozte mi někdo!" zašeptala jsem a pár vteřin na to se ozvalo tichounké pípání a z nebe se mi do klína snesl padáček, dárek od sponzora.

Nanes silnou vrstvu
-A

Sbad se líbí!

Omlouvám se, žs to vydávám až teď, ale Zapomněla jsem :)

Pacicka