Poslední přání

3. Kapitola

Přes tmu, která mě stále částečně obklopuje začínám vnímat známé hlasy a temnota začíná pomalu odstupovat.

"Co.. Co se stalo?" promluví můj hlas nepřítomně a oči zamžourají  do světla lampičky na stole.

Všichni přítomní se okamžitě otočí a já můžu kromě Stacey, Courtney a Mii vidět i ustaraný obličej mámy. Okamžitě se posadí za mnou na postel a pohladí mě po vlasech.

"Jak je ti?" zeptá se něžným mateřským tónem skrývajícím spoustu emocí a klouby prstů mě jemně pohladí po tváři.

"Co se stalo?" její otázku jsem ignoruju a snažím se dozvědět co nejvíc.

"Zkolabovala jsi. Jsem tak ráda, že jsi se probrala, už jsme chtěli volat sanitku." pokusí se usmát, ale její oči nedokážou lhát. Strach a nejistotu v nich nedokáže skrýt.

"Bouchla jsi se do hlavy a pak jsi usnula, hrozně jsme se o tebe báli." dodá Mia a nespouští ze mě oči. 

"Kde je Danny?" to jediné mě teď zajímá, když jsem se kolem sebe trošku rozhlédnu a pokusím se posadit. Všimnu si, že mám na sobě jenom jeho košili. 

"Je v koupelně." odpoví mi a pomůže mi se zvednout.

"Děkuju." jsem jí za všechno tolik vděčná. Trhá mi srdce vidět ji takhle, zvlášť kvůli mě. Pokusím se na ni usmát, ale ani mně se to nepovede.

Starostlivě mě sleduje, jak se rozcházím ke dveřím a já se jí nedivím. Vyčerpanost mě stále ovládá a nohy neposlouchají.

Neposlouchám však ji ani svou hlavu s tím, že bych si měla jít lehnout. Vím to, ale v hlavě se mi odehrávají záblesky jeho a blonďatého kluka. Potřebuju ho vidět a přesvědčit se, že je v pořádku.

Pomalu sejdu schody do přízemí a stáhnu si černou košili, která byla kromě spodního prádla to jediné, co na sobě mám. Nasaju známou vůni, kterou je košile nasáklá a zaklepu na dveře koupelny. 

"Můžu?" doplním klepání otázkou a po ne moc hlasitém souhlasu, který se zevnitř ozval, vstoupím.

Umožní se mi na něj pohled, jak  jen v černých jeanech s obličejem špinavým od krve, stejně jako jeho ruce a bolestným výrazem ve tváři sedí na vaně s loktem opřeným o stehno. Když mě spatří, hodí do umyvadla mokrý kapesník špinavý od krve, který držel doposud v ruce a rozejde se ke mně.

"Co se stalo?" promluvím a bolestným pohledem si prohlížím jeho zranění.

"Omdlela jsi a svoje oblečení jsi měla mokré, proto ta košile." poukáže na to, co mám na sobě.

Na všechno si vzpomínám jen matně a pouhé záblesky, které se mi vybavují v hlavě mi toho moc neřeknou.

Navlhčím několik vatových tampónků a pokynu mu, aby se posadil na vanu. Nevím, na co dalšího se zeptat nebo co říct. Stačí mi vědomí, že je v pořádku a možnost mít ho u sebe.

Posadím se před něj, jednu ruku mu položím na rameno, abych se o něj mohla opřít a začnu mu pomalu utírat krev kolem rány na obočí.

Mlčí a oči má zavřené. Děsí mě to. Připadá mi, jako by se mezitím, co jsem byla v bezvědomí stalo nespočet věcí a já o ničem nevěděla.

"Proč-" odmlčím se, ale podle mého výrazu odtušil, na co narážím.

"Ten hajzl ti dal určitě něco do pití, měl jsem chuť ho zabít." pronese a já se zarazím.

"To-to jsi udělal jenom kvůli mně?" tázavě, překvapeně a dojatě se mu zadívám dlouze a hluboce do očí, až mám na chvíli pocit, že mě pohltí.