Poslední přání

5. Kapitola

Zastavím tekoucí vodu a obklopí mě naprosté ticho. Kapky dopadající na kachličky mi pomáhaly rozproudit myšlenky, ale teď když utichly, zase se mi všechny shromáždily v hlavě. 

Musím se opřít o dvířka sprchového koutu, protože se mi zatmí před očima a chvíli trvá, než temnotu zaženu. Zhluboka vydechnu a když spatřím v zrcadle svůj odraz, vjedu si rukama do mokrých vlasů a zadívám se na sebe.

"Co se to se mnou děje?" promluvím polohlasně a můj pohled spočine na nohou, kde zaznamenám novou modřinu. Všímám si, jak bledou mám pleť a tělo pohublé. Děsí mě pohled na sebe samu, když odraz svého těla probodávám pohledem.

Napustím si do dlaní studenou vodu a opláchnu si obličej s nadějí, že mi klesne teplota, kterou můžu s naprostou jistotou odhadnout na horečku, aniž bych potřebovala teploměr.

Obleču si černé spodní prádlo, obyčejné černé legíny a bílé tílko. Neobtěžuju se se zavíráním dveří a rovnou se zabořím do měkké židle u toaletního stolku, kde dám do zásuvky fén a hlavu si opřu o opěradlo. 

Teď bych si potřebovala lehnout, představa doktora mi bere zbylou energii, která mi zůstala. Cítím se strašně slabá a všechno mě bolí, i ty nejmenší kostičky, o kterých jsem dosud ani nevěděla, že existují, se ozývají a dávají mi nechtěné vědomí jejich existence. Potřebovala bych si lehnout a vypotit se, ne trávit den v nemocnici.

S povzdychem se natáhnu pro make up a nanesu ho tenkou vrstvu na obličej. S ničím se neobtěžuju. Řasy zvýrazním řasenkou a vyfoukám si vlasy, které stejně stáhnu do vysokého culíku.

Z věšáku sundám džínovou bundu a s mobilem v ruce se pomalu došourám dolů. 

"Jsi v pořádku?" máma si mě starostlivě prohlíží a já jen němě zakývu hlavou.

"Jenom si vezmu prášek, ta teplota mě hrozně vyčerpává." vysvětlím, když zapíjím bílou tabletku a pak už ji jen následuju k autu.

Ještě než se za mnou zavřou dveře auta se stihnu rozloučit s Dannym a jen co máma nastartuje si opřu hlavu o koženou opěrku a zavřu oči.

Cítím na sobě její pohled, ale nereaguju na to.  V hlavě se mi přemítají zmatené myšlenky a já nemůžu zahnat obrázek mě a Dannyho, který se mi stále promítá před očima.

Zachrání mě až zastavení a když otevřu oči, zjistím, že stojíme před nemocnicí.

Pomalu se vyštrachám z auta a v doprovodu mámy vejdu do velkých skleněných dveří. Okamžitě mě do nosu udeří pach dezinfekce a to mě ještě utvrdí v tom, jak se mi tahle návštěva příčí. Vydáme se dlouhou chodbou lemovanou dveřmi a poté do patra po schodech, které mi připadají nekonečné.

Už jen ten nemocniční zápach a celková atmosféra tohoto místa mi tvoří nepříjemný pocit a jako by mi to chtělo vsugerovat do hlavy, že jsem nemocná. Jakoby každý, kdo sem vstoupí něčím trpěl a když ne, atmosféra tohoto místa mu nemoc v hlavě vytvoří a ta se pak rozleze do celého těla.

"Můžeme počkat na výtah jestli-" mámin hlas ovládají obavy. Je vyčerpaná za mě a to hlavně pychicky.

"To je dobrý, jsem jenom vyčerpaná." přeruším ji a donutím nohy, aby ještě těch pár schodů překonaly. Máma se na mě povzbudivě usměje, ale já se soustředím jen na dýchání. 

Konečně dojdeme do čekárny, kde se posadím na plastovou stoličku a ruku si automaticky přiložím na čelo. Cítím sálající teplo a máminu ruku, která mi jemně přejíždí po zádech.