Short Horror Stories

TMA

Procházím se tmou... Nikde nic. Kolem mě je pouze černá tma. Snažím se najít cestu ven. Ale jen tak bloudím tmou. Tic tac. Srdce mi divoce buší, hodiny odbíjí můj konec. Tic tac. Začínám panikařit. Bum. Ozve se první odbití. ,,Áááááá!"

Probouzím se s kapakami potu na čele. Lampička vedle mě zběsile bliká. Musela svítit po celou dobu mého spánku, jestli se tomu dá tak říkat. Spíše bloumání noční můrou. Není poprvé, kdy se mi zdál takový sen. Posadila jsem se na postel a začala zhluboka dýchat, abych se uklidnila. Měla jsem pocit jakoby mi chtělo srdce vyletět z hrudníku. Už si ani nepamatuji noc, kterou bych celou prospala. No nic s tím neudělám. Rodiče jsou na nějakém blbém večírku. Jsem tu sama, celý dům mám jen pro sebe. Už se mi nechce spát, nechci se vrátit do světa nočních můr. Půjdu se dívat na telku. Zvednu se z postele a opouším můj pokoj.

Cestou dolů do obýváku se mě zmocňuje stísněný pocit. Náš dům má dvě patra a cestou dolů vedou schody s rudým kobercem. Na zdech jsou obrazy různých malířů, některé z nich jsou předávány po generace. A v krátkém mezipatří je na zdi pověšené zrcadlo. Cestou se rozhlížím po obrazech a pak mé oči splinou na zrcadle. Něco se mi na odrazu nezdá. Jdu blíž. Prohlížím si zrcadlo do detailů, v tom si všimnu dívčí postavy za mnou. Promnu si oči, ale stále tam je. Pomalu se otočím a podívám se směrem kde stála ta dívka. Nic tam není. Trochu si oddechnu. O točím se zpět k zrcadlu. Postava mi hledí do tváře temnýma očima a ďábelsky se směje. Začnu křičet, a když udělám krok, padám. Myslím, že jsem se pěkně uhodila do hlavy. Pokouším se zvednot na nohy, ale zavrávorám, naštěstí se chytím zábradlí. Nemám odvahu se kouknout do zrcadla a tak pokračuji dále dolů.

Jdu po chodbě směrem ke dveřím od obýváku. Zatřesu se, když mím tělem projede děsivý mráz. Začíná se mě opět zmocňovat ten nepříjemný pocit, připadá mi, že tady nejsem tak sama jako si myslím. Opět ten děsivý mráz. Neumím si to vysvětlit. Nikdy jsem na takové věci jako ,,duchové, kledby a jiné nadpřirozené věci,, nevěřila, ale teď nemám odpověď pro to co se tady děje. Zakroutím hlavou a jdu dál. Usedám v obývacím pokoji na pohovku naproti televizi. Zase se zatřesu, jak je mi zima. V tom si všimnu, že je otevřené okno, kterým sem vane studený vzduch. Zasměju se sama sobě, že jsem se dokázala přesvědčit o tom, že mě pronásleduje duch nebo tak něco. Zavřu okno, posadím se zpět na pohovku a hledám ovladač. Otevřené okno by vysvětlovalo tu zimu, ale co ta dívka v  zrcadle. V myšlenkách hledám nějaké logické vysvětlení. Rozhlížím se po pokoji, stále nemůžu najít ten ovladač. A tady je. Sahám pro ovladač a už se rozhlížím po dece, i když jsem okno zavřela, je tu zima. Když v tom mi něco zastavý ruku. Začnu ječet z plných plic.  Sevření je ledové a těsné. Snažím se ruku vyvlíknout, ale nejde to. Neopovažuji se otevřít oči.  Začnu opět křičet. Zmocňuje se mě panika. Sevření je pevnější a penější. Mám pocit, že mi to zachvíli přeláme kosti. Křičím dál a už mi vynechává hlas. Ale bolest nepolevuje. Začíná se mi před očima zatmývat, asi brzo omdlým. Najednou sevření povolilo. Pomalu otevírám oči, ze kterých mi začínají stékat slzy. Mnu si ruku v místě sevření. Bolí to, hrozně to bolí. Nevím co mám dělat, hlava se mi točí a přes slzy nic nevidím. Začínám zoufale hmatat kolem sebe. Snažím se najít stoleček, tam by měl být telefon. Všechno je rozmazané, ale nepřestávám brečet. Cože?  Rozbuší se mi srdce ještě víc. Na místě kde obvykle bývá telefon je prázdno. Běžím do kuchyně, cestou o něco zakopávám a padám na kolena. Snažím se něčeho chytit a rychle běžet dál.  Nemotorně vstávám, a v tom okamžiku mě něco popadlo a odhodilo pryč. Snažím se zvednout, ale nejde to. Necítím nohy. Začínám opět panikařit. Přes slzy nepoznám kde to jsem. Podle studené kamenné podlahy jsem asi v předsíni. Když se mi podaří vstát, přemýšlím co mám dělat. Bolí mě halva, všechno je rozmazané a srdce mi buší rychle jak nikdy jindy. Nemůžu dýchat, jakoby se mi vzduch nemohl dostat do plic. Najednou mě někdo chytil za krk. Začnu ječet a rukama se snažím ledové pevné sevření uvolnit. ,,Proč? Proč mi to děláš?" Řvu z posledního dechu. V mém uchu se ozve tichý chraplavý hlas. ,,Nenašlas. Nenašlas konec!" Pomalu upadám do tmy. S posledním vydechnutím padám do své noční můry. TMA