Marvel Imagines [CZ]

Bucky - narušitel

Jak jsem slíbila (a to sliby nedodržuji), tak tady jen díl s milovaným Buckym^^ enjoy

Bylo okolo dvanácté hodiny večerní, když jsi něco zaslechla ve svém bytě. Sáhla jsi pod postel pro svou baseballovou pálku. Neslyšně ses zvedla z postele a mířila ke dveřím.

Zadržuješ dech, když dveře otevíráš. Vkročila jsi do chodby. Z kuchyně se ozývá zabručení.

Někdo se sem vloupal.

Rukama pevně chytneš rukojeť pálky, vcházející do kuchyně. Díváš se zpoza zdi, abys našla případného narušitele, ale nikoho nevidíš. Dveře ale byly otevřené.

Stála jsi tam dobrou minutu, aby ses ujistila, že je pryč. Zavřeš a zamkneš vchodové dveře, ale když se otočíš, zalapáš po dechu.

Muž se hrbil v rohu tvého obývacího pokoje, chytajíc si svou ruku.

Oba dva jste mlčeli, nehýbajíc í se. Jeho dech se zadrhne v hrdle, čímž se musíš zeptat proč.

„Jste zraněn?" ptáš se váhavě.

Neodpoví.

„Mohla bych vás vzít do nemocnice-?"

„Ne," zavrčí, kývajíc hlavou. Zvuk bolesti mu unikne ze rtů, jakmile se opře o zeď.

„Tak vám můžu pomoci já?"

„Ne," odpoví znovu, jeho obličej schovávající se pod kšiltovkou.

Zamračíš se. „Ukradnete něco?"

„Ne."

„V tom případně jste mizerný kriminálník. Vloupat se do cizího bytu jen, abyste strašil lidi k smrti? Aspoň mě nechte vám pomoci."

Bojuje s odpovědí. „Fajn."

Přikývneš, rychle utíkající do koupelny pro první pomoc. Když se vrátíš, muž je stále na tom samém místě.

„Mohl byste se posadit na pohovku?" rozsvítíš, dívající se na něj, jak trpí, když se má posadit. Jeho tmavé tričko je zbarveno do ruda, na jeho čelisti jsou drobné ranky a jeho pravá ruka se kýve v divném úhlu. To je vše, co jsi mohla vidět z druhé strany místnosti.

„Co se vám stalo?" zeptáš se, nasazující si latexovou rukavici.

Neodpoví. Otočí svůj obličej od tebe, jeho vlasy vlající za ním.

Povzdychneš si. „Dobrá, tak mi to neříkejte. Ale budete si muset sundat tričko a bundu. Zvládnete to?"

Podívá se na tebe. Jeho modré oči jsou rozšířené a jeho rty oddělené. „Ne."

„To je jediné slovo, které znáte?" zamumláš, zvedající obočí.

Zadívá se dolů „Nebudeš ráda z toho pohledu."

Zasměješ se. „Máš tam snad nějaké tetování nahé ženy nebo co? Jestli jo, nebudu soudit."

Jeho oči zachytí tvé. „Slib mi, že nebudeš křičet."

„Křičet? Proč bych měla křičet?" optáš se se zmateným výrazem ve tváři.

Povzdechne si. „Slib mi to."

„Slibuji na mou duši, na psí uši," usměješ se.

Vyndá svou levou ruku z kapsy, skrývající ji v rukavici. Když se snaží si zvednout si tričko, tvé oko zachytí záblesk kovu. Než ses na to mohla zeptat, sundává si bundu, kšiltovku a trhá si tričko.

Jeho vypracovaný hrudník je pokrytý různými jizvami. Tvé oči vypátrají jeho kovovou ruku. Hlavně tam, kde se kov potkává s kůží. A také je tu ta rudá hvězda na její straně. Usměješ se na něj. „Co je za problém? Máš kovovou ruku. Už jsem viděla spousty lidí s protézami. Ale ta tvoje je, jako kdyby pod tou vrstvou fólie byla živá ruka."

Nakrčí obočí. „Nejsi vystrašená?"

„Jsem sestřička," vysvětlíš, chytající do ruky vatičku namočenou v kysličníku. „Viděla jsem už horší. Teď to bude pálit."

Ani sebou necekne, když položíš buničinu na jeho hloubkové zranění. „Řekneš mi své jméno?" zaptáš se, utírající krev a čistící ránu.

Zavrčí. „Nemůžu."

Připravíš si jehlu a nit. Za ucho si zastrčíš vlasy a potkáváš se s jeho očima. „No, v tom případě ti budu říkat... Sebastian."

Otočí se, takže můžeš začít zašívat jeho ránu. „J-jo, to asi půjde."

„Jo?" začínáš zašívat jeho ránu, tvé obočí nakrčené v soustředění. Nevšimla sis, že na tebe Sebastian kouká s úžasem.

Jsi první člověk, který mu kdy prokázal laskavost. Teda od té doby, co odešel z HYDRY.

Byl tak zabraný do té myšlenky, že si nevšiml tvé ruky mávající před jeho obličejem. Jeho instinkt mluví za něj a bere tě za zápěstí, otáčejíc se k tobě. „Co?"

„J-jen jsem ti chtěla říct, že si můžeš dát sprchu, jestli chceš."

Pouští tvé zápěstí a promne si v rozhořčení oči. „Promiň," zamumlá.

„V pohodě, Sebastiane." Vstaneš a podržíš si ruku. Možná to byla laskavost ve tvém hlase, a nebo ten způsob, jakým si neukazovala svůj strach, ale ten zájem, když ti ukázal svou železnou ruku ho přinutil položit jeho ruku na tu tvou.

Zvedáš ho na nohy, pokládající ruku na jeho hruď, aby držel zpříma.

„Proč mi pomáháš?" vyslovil nezřetelně, jeho ruce na tvém pasu.

Usměješ se na něj. „Vypadal si ztraceně. A jelikož ses mi vloupal do bytu, tak hádám, že nemáš kam jít."

Přikývne. "Děkuji ti."

Pomůžeš mu dojít do koupelny, říkající mu, že najdeš pro něj nějaké oblečení, když tě zastaví. „M-měl bych odejít, najdou mě. Najdou tebe."

Zamračíš se. „Nikam nejdeš. Ne dokud nebudeš moci chodit sám, jasný?"

„Jasný," vydechne, usmívajíc se na tebe. Měl pocit, že jen tak brzy neodejde.