Připadalo mi to jako normální večer. Jako každý jiný den kdy jsem se motal domů a nevěděl kde vlastně jsem. Pak jsem ale špatně rozhodl a začala úplně nová etapa mého života. Něčeho, čemu jsem do nedávna nevěřil a považoval to za pohádky se stalo r...
Těžce jsem nadechl a nechal ať zatuchlý vzduch se rozproudí mými plícemi. Tělo bylo těžké a víčka ještě těžší. Vynaložil jsem veškerou svou sílu na jejich zvednutí, ale nešlo to. Všude byla jen tma a těžký vzduch.
„Šššš nenamáhej se zlato..." ozval se nad mojí hlavou tichý chraplavý hlas a já teprve teď ucítil jak mi mastnými vlasy projíždí něžné ženské prsty s dlouhými nehty, které příjemně přejížděli po mé lebce a nutili mně se znovu uklidnit a pořádně se nadechnout. Tělo se uvolnilo a víčka se samovolně rozlepila a já spatřil obrys ženy, která se nade mnou skláněla. Párkrát jsem zamrkal a zaostřil na její úsměv. Vlasy měla stažené do nepodařeného drdolu a spoustu blonďatých vlnitých pramínků jí splývalo podél jejího milého, ale zlomeného obličeje. Její hnědé vyhaslé oči byly orámovány rozmazanou černou tužkou a na tvářích měla zaschlé černé pramínky slz. Na sobě měla pouze staré špinavé šaty, které jen tak tak zakrývaly její vyspělý hrudník. Nevím proč, ale v jejím klíně jsem se cítil jako kdyby se nade mnou skláněla má matka. Takový ten krásný klid a pocit důvěry.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Dobré ráno.." usmála se slabě a já se pokusil také o malý úsměv.
„K-kde...to jsem?" dostal jsem ze sebe ze všech sil a hned na to si odkašlal. Ani jsem si neuvědomil jak mám v krku sucho. Ona se místo odpovědi natáhla pro láhev za sebou, pomohla mi trochu zvednou hlavu a pak přiložila hrdlo lahve k mým ústům. Jakmile mé rty ucítili chuť vody automaticky začaly hltavě pít a mé tělo se ihned probralo k životu. Nemyslel jsem na to jak ta voda může být špinavá či něčím nakažená, ale v tu chvíli mi to přišlo jako elixír života. Pil jsem do té chvíle než mi žena nevytrhla láhev z mého křečovitého sevření.
„Nepij tak hltavě. Tohle nám musí vystačit do konce dne," řekla starostlivě a já těžce oddechoval jak se mé tělo snažilo zachránit a přežít. Vždyť jsem asi tři dny nedostal nic co by uspokojilo můj žaludek a mé srdce novou krví a životem.
„Asi máš mnoho otázek, tak ti jich pár zodpovím. Jsi v takovém malém vězení pro zdroje krve. Já jsem Maria a ty jsi Ashley že?" řekla a já kývnul. „Hodně se o tobě mluví.." dodala a já znovu kývnul. Chtěl jsem si sednout, ale Maria mě znovu přitiskla na lopatky. „Buď v klidu prosím...ztratil si hodně krve a jsi vyčerpaný." Zašeptala a vzala do rukou mé zápěstí, které bylo obvázáno špinavým obvazem a byla na něm vidět má zaschlá krev. Maria opatrně rozvázala uzel na obvazu a pomalu začala obvaz sundávat. Stisknul jsem zuby pevně k sobě a snažil se ignorovat štiplavou bolest jak se do mých ran dostávala špína. Pohlédl jsem na svou ranku a uviděl nehezky rozšklebenou řeznou ránu. Vůbec se nezatahovala a ani na ni nebyly vidět známky uzdravování.
„Dostala se ti do toho infekce, ale já ti bohužel nemůžu nijak pomoc," řekla smutně a k mému překvapení začala jazykem olizovat zaschnou krev kolem rány a tak ji i trochu čistit. Syknul jsem bolestí pokaždé, když její jazyk přejel po mém živém mase, ale nic jiného mi asi nezbylo. Neměl jsem sílu nijak odporovat. Když byla rána trochu čistší nahmatala lem svých šatů a utrhla dlouhý kus látky. Až teď jsem si všimnul že to nebyl obvaz to co sundala, ale její šaty. Opatrně mi obvázala ránu, která evidentně už nehodlala krvácet, jelikož i tak jsem byl bledý a tělo asi pochopilo, že nemá cenu se zbytečně vysilovat.
