Pizza's Girl (Czech Story)

1. kapitola [√]

Zdravím, momentálně po 2 letech upravuji kapitoly, takže kdo již četl tak pokud má zájem tak by to postupně měl číst znovu, aby to dávalo smysl, jelikož jsem některé části dost upravila :)

A pro ty co ještě nečetli: dávejte si pozor je-li ta kapitola již upravená nebo ne, jelikož vám to potom nebude dávat smysl :)

Upraveno: 20.10.2016

__________________________________________

„Crrrr" zazvonil mi budík a já věděla, že musím vstávat. Vylezla jsme z postele, i když bylo teprve 6:15. Rychle jsem si opláchla obličej, vyčistila zuby a oblékla se do sportovního oblečení. Nazula si tenisky a už jsem vybíhala z domu. Dala jsem si do uší sluchátka a poslouchala písničky z iPodu. Kolem 7 jsem se vrátila zpátky domů. Lehce zpocená, ale hlavně pořádně probraná a připravená na dnešní den.

Šla jsem se umýt a lehce namalovat. Moje zrzavé vlasy jsem si nechala volně rozpuštěné. Na poslední den školy jsem se chtěla obléknout hezky. Proto jsem si dala černou sukni nad kolena, bílé tílko a tmavě modré sáčko. K tomu jsem si vzala malou kabelku přesně na mobil a klíče a už jsem scházela dolů do kuchyně. Doma byla jenom moje mladší sestra Lisa a také naše hospodyně . Stará se o Lisu a také o náš dům. Rodiče na to nemají moc čas, když pořád pracují. Mamka jako návrhářka a taťka jako právník. Během mého dospívání se mnou moc času netrávili a kompenzovali to dárky. To stejné teď dělají i Lis, alespoň že tu máme Val.

„Dobré ráno Val," vesele jsem pozdravila a vzala si jablko z ošatky a mířila jsem ke dveřím.

„Dobré ráno slečno Sofie," odpověděla mi s úsměvem. Její oslovení už jsem nijak nekomentovala. Už dříve jsme se jí snažila přesvědčit, aby mi říkala jenom Sofie, ale nějak to nefungovalo.

Obula jsem si balerínky a už jsem zavírala vchodové dveře. Cesta autem směr škola uběhla velmi rychle. Tam už na mě čekala moje nejlepší kamarádka Kaylee s jejím přítelem Lucasem. Všichni chodíme na Kolumbijskou univerzitu zaměřenou na žurnalistiku. Škola uběhla rychle a já se musela rozloučit s Kaylee na celé prázdniny, protože letěla i s Lucasem do Los Angeles za příbuznými. A řekneme si to na rovinu LA a New York nejsou zrovna blízko. Cestou ze školy jsem přemítala, jak vydržím celé prázdniny bez Kaylee. Na jednu stranu jsem jí to přála, ale na druhou tu bez ní bude strašná nuda.

Když jsem přišla domů, pozdravila jsem a dala pusu Lise. Rychle jsem snědla oběd a zamířila jsem do svého pokoje. Sedla jsem si k počítači a jako první jsem najela na Twitter a hned jsem viděla, jak tam moje kamarádky pořád něco píšou o nějakém Zaynovi. Naprosto jsem nevěděla kdo to je. To jméno my sice bylo povědomé, ale nedokázala jsem k němu přiřadit obličej. Projela jsem další sociální sítě ale ten Zayn se už nikde neobjevil.

Po mrknutí na hodiny jsem zjistila, že je čas na to abych šla do práce. Asi si myslíte proč někdo, jako já, kdo má peněz od rodičů mraky, chodí do práce. To je snadné. Mám dobrý pocit z toho, že si můžu něco koupit za vlastnoručně vydělané peníze. A taky se snažím být nezávislá na mamce a taťkovi.

Přichystala jsem se do práce. Převlékla jsme se do pohodlnějšího oblečení s logem firmy a nezapomněla na sluneční brýle. Ještě jsem si vzala mobil, klíče a řidičák. Seběhla jsem dolů, řekla jsem Valerii, že jdu do práce, dala prckovi pusu a už jsem vycházela z domu. Směr byla moje práce. Což znamená pizzerie s dovozem. To já byla ten dovoz, ale to mi nevadilo. Tahle práce mě totiž baví. V práci jsem bývala od čtyř do deseti večer. A výhoda byla, že jsem měla o víkendech volno a v týdnu jsem se střídala s Mikem.

Vešla jsem do dveří a hned pozdravila Ann, která tam dělala obsluhu. Práce ubíhala rychle a čas se pomalu blížil k deváté hodině.

Ann mi podala dvě pizzy, k nim dala adresu a už jsem vyjížděla.

Zastavila jsem před hotelem. Vylezla jsem z auta, vzala jsem pizzy a už jsem si to mířila ke dveřím. Vešla jsem do lobby hotelu a rozhlédla jsem se. Zamířila jsem na recepci.

„Pardon," oslovila jsem slečnu na recepci, „mám tady dvě pizzy na jméno Blake Harris."

Znuděně vzhlédla a poté se zadívala na počítač. „Pokoj 437." Oznámila mi a to bylo všechno. Zdvořile jsem poděkovala a vydala se k výtahu. Vyjela jsem do 4. patra a vydala se chodbou ke dveřím s číslem 437. Nejistě jsem zaklepala a čekala. Nic se nedělo. Už už jsem zvedala ruku na druhý pokus, když se dveře otevřely.

Objevil se v nich muž. Vypadal starší než já. Měl tmavé vlasy, které mu spadaly do jeho čokoládových očí, ze kterých šla vidět únava a asi týdenní strniště. Co mě ale zarazilo a vyvedlo z míry, byla jeho holá svalnatá hruď a tepláky posazené příliš nízko.

„Ehh," vyrušil mě z myšlenek a pokračoval, „omlouvám se, ale spal jsem."

„To je dobré, tady jsou ty pizzy." Pousmála jsem se a podala mu je.

„Jo jasně, počkej chvíli." Zmizel a za okamžik se zase objevil. Vzal si ode mě krabice a podal mi bankovky. Podívala jsem se a viděla i dost tučné dýško.

„Díky ale to nemusíš," vyhrkla jsem a podávala jsem mu peníze zpět.

„To je dobré," zasmál se potichu a odložil pizzy vedle dveří.

„No tak děkuju a nashledanou," s úsměvem a ve spěchu jsem mu odpověděla. Sice jsem to dýško nijak nutně nepotřebovala, ale nějaké peníze navíc se vždy hodí.

„Není za co a naviděnou," zavolal za mnou a já jsem už jenom slyšela bouchnutí dveří.

Rychle jsem se dostala do auta a směřovala do pizzerie.

Jakmile mi skončila šichta, spěchala jsem domů, kde jsme pouze padla do postele a upadla do blaženého spánku plného čokoládových očí a svalnaté hruďi.

___________________________________

Upraveno: 21.10.2016

(Pokud vám to nebude dávat smysl s další kapitolou, bude to proto, že jsem se ještě nedostala k její úpravě)