Zničena

příchod

Už jsem tu snad celou věčnost, když Mě konečne vytáhnou ven. Myslela jsem ,že jdu na obvyklou ,,procházku'' na trávu, ale oni Mě zavedou do laboratoře, kterou jsem ještě neviděla.
Je uplně bíla a uprostřed rozdělená sklem na dvě stejně velké poloviny. Na Té polovině , kam vedou dveře , od kud jsem přišla , je kovová židle a v rohu kamera. V druhém polovině je lehátko.
Strčí Mě do dveří a zabouchnou. Jsem tu sama, ale vím ,že Mě kamerou pozoruje spoustu neznámých lidí. Sednu si na židli a čekám, co se bude dít. Dlouho nic .
Když vrzne klika zpozorním. Otevřou se dveře v druhé polovině místnosti a oni položí nějakou zahalenou věc na lehátko. Zvednu se a snažím se uhodnout , co je pod látkou. Tisku se na sklo. Jen lehce se to hýbe. Nějaké zvíře nebo nějaký přístroj? Muži postupně odcházejí AZ poslední strhne látku z lehátka a Já poznám lidské tělo.

Je to kluk . Obyčejný kluk . Má zavřené oči a hrudník se mu pravidelně zvedá. Přemýšlím ,co s nim asi chtějí dělat. Chvíli ho Pozoruji přes sklo. Takhle z dálky se zdá moc hezky. Má tmavé vlasy a úzkou linii rtů. Myslím ,že mu
Mūže být tak kolem 16. nebo 17. Asi je docela vysoký, protože kus nohou mu přesahuje přes lehátko.
V tu chvíli se zvedne. Trhnu s sebou a rychle se odtáhnu od skla. Do jeho poloviny místnosti se ze stropu spustí kovový přístroj.
Kluk vypadá, jako by se probudil uprostřed noci. Pomalu dojde k přístroji a prohlíží si ho. Vypadá to, že Mé nevidí, ani se neohlédnul. Sednu si na židli a čekám, co se bude dit. Kluk stojí před přístrojem a mne si oči. Přístroj se otáčí a pak rychlostí mrknutí oka bodne kluka do levého ramene. Kluk zavrávorá a než nabere stabilitu, je přístroj pryč.
Trochu se začnu na židli vrtět. Něco tu nehraje. Proč se na tohle všechno dívam a on mě nesmí vidět.
Kluk sebou začne trochu škubat a sjede na kolena. Rychle Přiběhnu ke sklu a přitisku se co nejblíže. Něco se mu stalo , bolí ho to. Kluk už leží na zemi a škube sebou v křečích. Ježíši. Začnu bouchat do skla. Doufám v nějaký zázrak ,že to sklo povolí a Já mu budu moct pomoci. Už mám odřené klouby . Stoupnu si před kameru a křičím. Ten kluk má v obličeji takovou bolest. Řvu o pomoc. Ať to zastaví Nic. Nikdo nic neudělá. Vrhnu se ke sklu a zase do něj bezvýznamně bouchám. Klukovi po tvářích tečou slzy. Musím mu Pomoc. Rozhlížím se po místnosti čím bych si tak mohla pomoci. Vrhnu se k židli ,ale ta už tam dávno není. Oni nechtějí abych mu pomohla. .. oni ho zabíjí a Já se na to musím dívat. Zase začnu mlátit do skla. Už brečím i Já. Podívam se na kameru. Snažím se ji probodnout očima . Kouká na to spoustu lidi a ani jeden z nich mu nepomůže. Moje bezmoc se změnila v hněv. To nemůžou. Mlátím do skla a nehodlám s Tím přestat. Už Mé bolí ruce , ale v tu chvíli bolest nevnímám . Objevila se tam malá prasklinka...objevuje se ve mě naděje. Pokračuji v bouchání. dávám do toho všechnu sílu. Prasklina se zvětšuje až se sklo roztříští na malé kousíčky.
Dopadnu Na tvrdou zem pokrytou střepy. Teče mi krev, ale nevnímám to a rozhlížím se po klukovi. Leží pár kroku ode mne. Sehnu se k němu. Omdlel . Snažím se ho vzkřísit i když nemám tušení jak se to dělá.
Do místnosti se přihrne skupina mužů s vystrašenými výrazy a snaží se ke mně pomalu přiblížit. Nechci aby mu ublížili. Už jsou na dosah ruky ... to není dobré. Jeden natahuje rukou ,chce se ho dotknou . Néee. ještě to zhorší. Sáhnu mu na ruku. Muž začne ječet jako stádo opic a odtáhne se. Pustím mu ruku a s udivením zjistím, že na ni zůstal černý otisk té mé.
V místnosti nastane panika, kterou uklidní až přicházející vojáci. Mají pušky a štíty . To taky není dobrý . Seskupují se do kruhu kolem mě. Jsem vyděšená stejně jako oni ,ale pořád zaujímám ochraný postoj okolo bezbraného kluka. Každou chvíli se někdo pokusí proplížit se kolem mě , ale já vždy rychle reaguji.
Něco se dotkne mých zad. Je to hlaveň pušky. Muž, který jí na mě míří ,mi uhýbá pohledem a tak nevím zda by Mě vážně zastřelil nebo jen hrozí. Začnou přistupovat i ostatní, ale to Já nechci. Nevím, co mu hodlají udělat a po zkušenosti před pár minutami to určitě nebude nic dobrého . Nevím, co dělat a tak se pomalu otočím abych viděla na muže, co mi hrozí smrtí. Střetneme se pohledy. Jeho oči jsou chladné ,ale zároveň palí. Vidím v nich strach . On se mě bojí. tohle je špatný ... sama jsem vyděšená k smrti ,ale přes to natáhnu ruku. Nevím proč to dělam, ale snažím se všechnu sílu dostat do Té ruky. Začne mi brnět když najednou to přestane. Otevřu oči. Kolem nás Hoří. Sama se leknu. Oheň postupuje k nim .Vytváří kolem nás kruh,Jako by nás chránil. Jsem vyčerpaná a strašně Mé Bolí hlava.
Jeden voják si všimne mojí slabosti a urychleně přeskočí nejnižší plameny a zezadu mi vpíchne stříkačku. Ani nestihnu zareagovat. Pomalu se mi zavírají oči. Pohltí mě temnota...