Zničena

oddělení

Už uběhl skoro měsíc od našeho seznámení s lukem a Já i pořád nemohu připustit, že ho sem dali jen tak. Myslím ,že za tím něco vezí. Natáhnu ruku k Lukově obličeji a shrnu mu z něj pár hnědými pramínků. Je tak nádherný. Ze spánku ke mně natáhne ruku a ovine mi ji kolem pasu. Zabořím si nos do jeho hrudi. Po chvíli upadnu do hlubokého spánku.

Zase ta propast . Nahnu se nad ni. .. je to jen sen...nemůže se mi nic stát. Bez většího rozmyslu skočím. Vlasy mi vlají kolem uší a a vítr mi je čechra. Natáhnu nohy. Objevím s v rohu místnosti, kde jsem minule usnula. Tentokrát je tu nábytek. Sednu si ke stolu a přemýšlím,co by se tu dalo dělat. Ze zhora uslyším dupot. ..Někdo tu je... vyběhu po schodech a na konci zábradlí se přikrčim je štěně. Plížim se k ložnici ,jak jsi pamatuji. Ta vůně. Ani nemusím nahlížet do dveří, vím, že je tam máma.
,,mami'' výdechnu.
Máma se otočí a když mě spatří rozjasní se ji obličej.
,,Niso''
bezmyslenkovite se ji vrhnu do náruče .
,,milujeme tě Niso...nezapomeň na to .''
Tuhle větu si pamatuji, máma mi ji vždycky před spaním opakovala. Máma se odtáhne. Má ublížený výraz v očích. Nevidím žádnou příčinu toho smutku. Až při pohledu na mé ruce mi to dojde. Hoří a maminy šaty s nimi . Snažím se to uhasit ,ale jen to zhoršuji. Začíná hořet i dřevěná podlaha a záclony. . Do pokoje se v noří táta.
,,tati neee''
táta šokovaně přiskočí k matce
,,Marino ''
máma už nedokáže pohnout svým tělem . Cítím smrad spáleného masa. ..Neee....
,,Jak jsi to mohla dopustit Niso...zase.''
Ne , ale Já za to nemůžu byla to nehoda ..Nehoda Podívam na sve hořící ruce. Jsem jediná věc v domě, co nehoří. Tohle je moje vinna. ... Dům se brzo zboři.
,,tati vyskoč! Dělej .. tati. ''
po tváři mi tečou slzy ,když shlížím na vyděšený pohled táty, jak v náručí svírá maminku. Rozběhnu se k němu ,ale v tu chvíli na něj spadne trám střechy....

,,aaaa .. tati .tati. tati. '' rozhlížím se kolem sebe a vyděšeně sebou kroutím. .. Já je zabila... celá se třesu. Kolem mých ramen se ovinnou něčí paže.
,, Ne nesahejte na me. .. ublížím vám.'' po tvářích mi tečou horké slzy. Schoulím se do klubíčka.
,,nechte mě byt ''
,,Niso ...Niso... to jsem Já ''
,, Nechte mě být ''
,,Nic se neděje . To bude dobrý ''
,,ale Já je zabila. .. zabila. ''
,, Ne nikoho jsi nezabila... Niso. .. vzpomínáš si na mě ...jsem Luk ?''
Luk.. najednou se mi vše vybaví . Jsem v kopce ...S Lukem.. byl to jen sen. Nechám se od Luka obejmout.
,, To bude dobrý.''
Slzami mu máčim tričko ,ale on se ani nehne a jemně mi hladí vlasy svou rukou.
,,Pššššš''
,,děkuju. ..''
Vzhlednu od jeho hrudi a za nim uvidím svůj uslzeny odraz v zrcadle. Vypadám vážne hrozně. Divím se Lukovi ,že se mě nebojí. Počkat. .. zrcadlo?
Odtrhnu se od Luka, ale v tu chvíli se do místnosti přihrne hned několik mužů v hasičském úboru se štíty. Ještě jsem pořád trochu dezorientovaná ze snu a tak vůbec nechápu ,co se děje. Přiskočím k Lukovi a chytnu se jeho silné paže. Muži však asi nemají v úmyslu být míli a tak nás surově odtrhnout od sebe a každého zvlášť odvedou. Ještě ve dveřích zachytím Lukův vyděšený pohled. Chvíli se zmítám, ale když tvrdě dopadnu na kovovou podlahu vděčně uvítám bezvědomí.