House Feon. (CZ-FF-Game of thrones)

Část 4.

 Lano mi rozdíralo ruce. Jeho konec držel jeden z mužů na koni a kdykoliv jsem jen trochu zpomalila, začal s ním škubat, aby mi způsobil bolest a popohnal mě. Taky proto jsem se snažila, kulhat se co nejrychleji. Z rány na noze dál tekla krev, měla jsem pocit, že každou chvíli omdlím. Ať už bolestí, únavou, nebo důsledkem nadbytečné ztráty krve. Ještě k tomu začalo pršet.

Muži byli celkem tři. Ramsey jel v předu. Další jel muž, vedoucí mě a následně muž, vedoucí Rickona. Jeli jsme krokem, už asi dvě hodiny. Dle mého úsudku jsme měli namířeno do Hrůzova. A pokud to byla pravda, což zřejmě byla, tímhle tempem by jsme tam měli být minimálně za dva dny.

Bitvu jsme nechali daleko za sebou. Nyní ticho narušoval pouze déšť, dusot koní, nebo Rickonův pláč, jenž pro Ramsyho musel být jako ukolébavka.

Později, nedovedla jsem určit čas, jsem to už nevydržela a mé tělo se bez jakéhokoliv upozornění zřítilo na zem. Bezmocně jsem zůstala ležet na zemi a snažila se nevnímat tu bolest.

,,Vstávej!" zamrmlal muž a začal tahat za lano. Ale já už jsem neměla sílu vstát. Ať mě klidně nechají roztrhat na kusy.

Slyšela jsem, jak muž sesedl z koně, přešel ke mně a řekl: ,,Dělej, zvedni se, nebo ti urazím hlavu!"

,,Nase...-" následovala silná rána, po které se mi zatmělo před očima a upadla jsem do bezvědomí...

***

Bolest; to byla první věc, kterou jsem dokázala vnímat. Když jsem otevřela oči, spatřila jsem tmu. Ležela jsem v lese. Kolem sebe jsem viděla pouze tmavé obrysy stromů.

,,Tak už jsi konečně vzhůru," ozval se hlas. Prudce jsem se okolo sebe rozhlédla a po krátké chvíli rozeznala blížící se postavu s pochodní v ruce. Nečekaně, Ramsey.

,,Co po mě chceš?" zeptala jsem se a v sedě se opřela o strom. Bylo mi špatně, rána už sice naštěstí přestala krvácet, ale stále tu byla bolest z ní, únava, hlad a dehydratace.

Místo odpovědi přešel až ke mně, následován třemi svými psi, pochodeň zabodl do hlíny a čupl si vedle mě, ,,Máš ráda hry Gilraen?"

,,Ne."

Pousmál se, ,,Ale já ano. A měla by jsi být ráda, protože ti dám šanci. Takže, má ráda hry?"

Chtěla jsem pryč, ale zároveň jsem se před ním nehodlala krčit a poslouchat jeho rozkazy, ,,Ne."

,,A chceš pryč?"

,,Ano."

,,Tak si zahrajeme, dobře?" usmál se a stisk mi zápěstí. Sykla jsem bolestí a přikývla.

,,Když zvítězím, zůstaneš a budeš mi sloužit. Když zvítězíš ty, nechám tě jít," pokrčil rameny, ,,je to fér."

Celou dobu jsem mlčela a přemýšlela, co se asi tomu bláznovi může odehrávat v hlavě. Z vyprávění vím, že je schopen všeho. A že miluje násilí a mučení.

,,Jako děti jsme se hrály na lovce, vzpomínáš?" pokračoval a prstem přejížděl po ostrém hrotu šípu, ,,ty jsi byla lovec, protože jsi nikdy neminula. A já jsem byl oběť."

Marně jsem zašmátrala v paměti, ale ty doby jsem si nepamatovala. Mohlo to být ani ne před deseti lety, ale stal se mi úraz, po kterém jsem si nevzpomněla na spoustu věcí, některé etapy svého života jsem dokonce zapomněla úplně. Bylo to jednoho dne, to mi bylo jedenáct, když jsme se s Garminem učili jezdit na koních. Projížděli jsme lesem, když nám přes cestu proběhl kanec a koně se splašili. Bratr vyvázl pouze s několika odřeninami, ale já se praštila do hlavy a částečně ztratila paměť. Hádala jsem ale, že to Ramsey věděl od otce, který k nim často jezdíval.

,,A chceš říct tajemství? Nelíbí se mi být obětí," pošeptal mi do ucha a usmál se, ,,ale teď si to vyměníme."

,,Bude to jednoduché, zvládlo by to i malé dítě. Prostě si zahrajeme na lov," stoupl si a zavolal: ,,Smraďochu!"

Odněkud zpoza stromů se vynořil muž. Dalo-li se tomu říkat muž; spíše troska, z očí mu sršel strach, bolest a respekt. Ale to nebylo hlavní, hlavní bylo, že vedl svázaného Rickona. Po tvářích mu stékaly slzy a byl celý rudý od krve. K tomu se třásl a držel se za ránu na ruce, z níž stále tekla krev.

,,A on bude takový bonus, když selžeš. Chudáček malý, být tebou bych se snažil co nejvíce."

,,Co mám dělat?" promluvila jsem konečně po velmi dlouhé chvíli a malátně se vydrápala na nohy.

,,Jak jsem řekl, zahrajeme si na lov. A pokud tě do svítání nechytím, vyhráváš," usmál se a přiložil šíp k tětivě, ,,a protože jsem hodný, dám ti náskok!"

Běh? V mém stavu? Bylo mi jasné, že ani hodinový náskok by mi byl k ničemu. Přesto jsem to chtěla zkusit, alespoň se pokusit utéct.

,,Když mě nechytíš do svítání, pustíš Rickona a necháš nás být. A už nikdy se nepřiblížíš ke Skališti ani Zimohradu," šeptala jsem.

Pokrčil rameny, ,,Když si to tak přeješ."

Zhluboka jsem se nadechla a dala se do běhu.

,,Utíkej rychle Gilraen! Reggo a Alhro mají hlad," slyšela jsem ještě Ramseyho hlas.

Běžela jsem, co nejrychleji jsem mohla. Často jsem nechtíc narazila do stromu. Navíc, kromě slabého měsíčního svitu, byla tma. Zanedlouho jsem v dáli uslyšela štěkot psů.

Snažila jsem se ještě zrychlit, ale měla jsem pocit, že každou chvíli opět omdlím...

Nazdárek :D Už pár dní jsem nevydala kapitolu, ale konečně je na světě :) Doufám, že se vám děj líbí a že vás nenudí. A jelikož začaly prázdniny, budu teď mít víc času na psaní (snad). Jak myslíte, že to dopadne? Ramsey vs. Gilraen?