House Feon. (CZ-FF-Game of thrones)

Část 5.

~Nejprve, než začnete číst, bych chtěla upozornit, že minulá kapitola byla asi dvacet minut po zveřejnění v blbé verzi(měla asi jen 320 slov a byla ukončená v půli věty). Potom jsem to ale opravila do dobré verze(má něco přes 850 slov a končí "ukončením" :D). To jenom tak pro info, aby si někdo nemyslel, že to byla celá kapitola :)~

Každý krok mě zmáhal víc a víc. Ve tmě jsem kličkovala mezi stromy a doufala v to, že se na obloze každou chvíli objeví známky svítání. Netušila jsem, kolik času zbývá, jelikož jsem předtím omdlela. A netušila jsem ani, jak daleko je Ramsey a jeho psi.

Ztěžka jsem dýchala a snažila se nevnímat tu neskutečnou bolest. Běh mi ztěžoval i fakt, že jsem pořádně nemohla došlápnout na pravou nohu.

Možnosti? Běžet dál a doufat, že to zvládnu. Tuhle možnost jsem však zavrhla. Tak rychlá nejsem a jestliže by mě nechytil Ramsey, jeho "mazlíčci" ano. Nebo možnost přelstít je, aby ztratili mou stopu a skovat se, nebo utéct. Jenomže jak je přelstít? Zamaskovat svůj pach nečím silnějším, co by psi rozptýlilo. Nebo najít vodu, to by snad pomohlo. A zatímco jsem přemýšlela, nemotorně jsem prchala dál.

Také mě napadlo ukrýt se na stromě, ale to jsem zavrhla také. Na strom bych nevylezla, jednak kvůli mému ubohému stavu a jednak kvůli tomu, že stromy tady byly holé a začínaly se rozvětvovat až vysoko nad zemí. A i kdyby se mi to náhodou povedlo, psi by mě našli podle pachu a byla bych sestřelena šípem.

Začínala jsem litovat, že jsem vůbec kdy kývla na náštěvu Zimohradu.

Byla jsem tak zamýšlená, že jsem zakopla o kořen a začala se topit. Vynořila jsem se a snažila se vykašlat všechnu ledovou vodu. A potom mi to došlo. Voda! Tady by mohli ztratit mou stopu. Bez dalšího rozmýšlení jsem se vrhla hlouběji do jezera.

Máchala jsem rukama i nohama, jak nejrychleji se dalo a snažila se udržet se nad hladinou. Zťežklé šaty, plášť a boty mě táhly ke dnu. Ponořila jsem se pod ledovou hladinu a odepla alespoň plášť, který odpadl jako závaží.

Uplava jsem asi půl vzdálenosti, když mi definitivně začaly docházet síly. Na několik vteřin jsem se nedobrovolně potopila a nalokala se vody. Nikdy jsem nebyla moc dobrý plavec. Opět, i přes snahu plavat dál, jsem se začala topit. Nedosáhla jsem na hladinu. Chtěla jsem se nadechnout, ale to se mi nedařilo. Mlela jsem se snahou se něčeho zachytit.

A ačkoliv to bude znít téměř neuvěřitelně, ucítila jsem stisk svého zápěstí. Ten kdosi mě vytáhl z vody na malou dřevěnou loďku. Nevnímala jsem, co se kolem mě děje. Vnímala jsem pouze sebe. Vykašlávala jsem vodu a popadala dech. Jako další se projevil chlad. Třásla jsem se zimou a konečně se podívala na zachránce. Smraďoch, Ramseyho poskok. I hned jsem se začala rozhlížet po něčem, co by posloužilo jako zbraň.

,,Pomůžu ti," promluvil tiše a vystrašeně, jako by ho každou chvíli měl někdo slyšet.

,,Proč by jsi mi pomáhal?" ptala jsem se nechapavě a snažila se tou zimou necvakat zuby.

,,Taky jsem byl na tvém místě. Nechci, aby jsi skončila stejně, jako já," vysvětlil stejně tiše a začal pádlovat ke břehu.

V tu chvíli jsem pocítila značnou úlevu, že je někdo na mé straně. Bylo mi jedno, kdo to je. Bylo mi jedno, proč to dělá. A i když bylo zlé tohle říct, v té chvíli chvíli mi nevadilo ani, že ho za to někdo mohl potrestat.

Zanedlouho jsme připluli ke břehu. Vystoupili jsme a šla jsem jsem za Smraďochem.

,,Asi míli odtud je menší vesnice. Seženem ti koně a odjedeš domů," šeptal svůj plán.

Mlčky jsem kulhala za ním. Ušli jsme asi půl míle, když náhle zastavil a otočil se na mě.

,,Co se děj-.." nestihla jsem ani dořeknout otázku, když zpoza stromů vyběhl Rickon. Byl téměř u nás když prudce zastavil. Shlédl dolů, z hrudi mu trčel šíp. V okamžiku se z něj vytratil život a jeho tělo bezvládně padlo na zem.

,,Slíbil, že mě pustí," šeptl Smraďoch s pohledem upřeným do země.

Pár vteřin trvalo, než mi to došlo. Chtěla jsem ho přelstít, ale nakonec on přelstil mě. Byla jsem tak naivní, abych uvěřila, že mi jeho poskok chce pomoct. Dala jsem se do běhu, mou cestu však vmžiku zastoupil rozzuřený pes.

Otočila jsem se zpět, kde už stál Ramsey, mířící na mě šípem. Na tváři měl ten svůj šílený úsměv, ,,Myslím, že jsem vyhrál."

Přešel k vytřesenému Smraďochovi a pohladil ho po tváři, ,,Hodný Smraďoch."

,,Podváděls," vyhrkla jsem bezmyšlenkovitě.

Tentokrát přešel ke mně. Stejně jako Smraďocha mě pohladil po tváři a do ucha mi zašeptal, ,,Já nepodvádím... No nevadí, v Hrůzově se ti jistě bide líbit. A vedla sis dobře, škoda Rickona."

Poté poodešel dál a opět si vzal luk. Zadívala jsem se na chlapcovo tělo. Tak mladý, bylo mi jej líto.

,,Ale co by to byl za lov, bez toho, abych si nevystřelil?" pokračoval.

Zavřela jsem oči. Věděla jsem co přijde. Uslyšela jsem zvuk letícího šípu, který se vzápětí zabořil do mé pravé nohy. Přímo do staré rány. Z mých úst vycházel bolestivý výkřik.

Klesla jsem na kolena a zadržovala slzy. Nechtěla jsem brečet.

,,A Gilraen?" usmál se Ramsey, ,,hra ještě neskončila."

Konec kapitoly. Myslím, že k tomu není co dodat. Snad se Vám děj líbí. :D Můžete mi napsat, co si myslíte, že bude dál :D