Před 15 měsící - I

24 2 2
                                    


„Jo, už jedu domů, tati."

Táta mi do telefonu ještě řekl, co všechno doma chybí a co mám po cestě nakoupit. Vlastně to nebyl můj domov. V tom bytě jsem nevyrůstal ani v něm nikdy trvale nebydlel. Táta se do něj přestěhoval krátce před tím, než měla má máma autonehodu. Nevím, zda už tehdy věděl, že utíká od svého tyranského přítele, nebo to byla jen shoda náhod. Každopádně se k němu máma nedostala. Na cestě do jejího auta narazil kamion. Řidič podlehl mikrospánku a mamčino auto nasměroval do svodidel. Máma byla těžce zraněná a svým zraněním v nemocnici podlehla. V autě ale nejela sama. Vezla s sebou i mého nevlastního bratra, ale, jak se později ukázalo, nebyl nevlastní. Držím se toho, co mi řekla těsně před tím, než... Promiňte, ještě je to moc živé. Řekla mi, abych se o svého malého brášku postaral a já tak činím. U táty jsem už víc, než ve svém pravém domově, v Praze. Ovšem to, že se tu snažím být co nejčastěji, má ještě jeden důvod. A tím je Michaela Rősslerová. Holka, které jsem zlomil srdce svým odchodem, ale která na mě počkala a svým kamarádstvím mi zpříjemňuje život. S myšlenkami na to, že ji zítra po týdnu zase uvidím, jsem jel dál po té silnici, když mě najednou oslepilo pronikavé světlo a po chvíli jsem ještě ucítil prudký náraz.

      

Jak jsem se stal Kapitánem AmerikouKde žijí příběhy. Začni objevovat