Jak jsem se stal Kapitánem Amerikou

Před 15 měsíci - II

Když po strašně dlouhé době opět otvírám oči, první, co vidím, je střapatá hlava.

„No, konečně ses nám probudil."

Byl to Michal Rieger, můj nejlepší kamarád už od základní školy. Asi se divíte, jak ho ke mně pustili, ale odpověď je celkem prostá. Jeho tatínek je velká kapacita na dětském oddělení a tak se jeho jediný syn, který mimochodem jde v jeho šlépějích, dostane, kam chce.

„Co se stalo?"

„Prý jsi měl autonehodu. Neboj, nic vážného, jen ses asi potřeboval vyspat, protože jsi byl dva dny mimo."

„To ne."

Slíbil jsem, že budu Míše držet palce při její zkoušce a místo toho jsem tu ležel a hrál si na Šípkovou Růženku. Co si o mně pomyslí?

„Doufám, že o tom Míša neví."

„Byla u tebe mezi prvními. Volala mi, protože ses neukázal a já jí všechno řekl."

„Musím za ní."

Vytahuju si všechny hadičky, co ze mě kde čouhají, vstávám a jdu ke dveřím.

„Steve?"

„Co je zase?"

„Já jen, že jsi měl zlomenou nohu, a teď tu stojíš a chodíš úplně normálně."

„Nedělej si ze mě legraci. Kdybych měl zlomenou nohu, mám ji v sádře."

Michal se ohýbá a ze země sbírá dva kusy něčeho, co byla před pár okamžiky ještě sádra na mojí noze.

„Jsi v pohodě?"

„Ty sis opravdu myslel, že ti na tohle skočím?"

Beru za kliku ode dveří, ale ta mi zůstává v ruce.

„Hele, to jsou ale hloupý vtípky."

Lehce do dveří strkám a v pokoji nechávám lehce bledého Michala. Jelikož na mě všichni koukají jako na blázna, ostatně tak asi i vypadám, rozhodnu se, že si trochu popoběhnu, abych nemusel sledovat ty obličeje. Všímám si nějaké skvrny na zemi, ale až pozdě zjistím, že je to kbelík s vodou, takže se rozplácnu jak dlouhý, tak široký. Po chvíli se k udivenému obličeji zdejší uklízečky přidává i ten Michalův bledý a udýchaný.

„Můžeš...mi...říct...jak...jsi...tak...rychle...doběhl...až...sem?"

„Byl to kousek."

„Jsme ve třetím patře a ty jsi to sem po schodech stihl za minutu. Mně to trvalo 3 minuty."

„Můžeš mi říct, proč si ze mě děláš srandu?"

„Já si z tebe žádnou legraci nedělám. Tentokrát mi opravdu věř. Jdi zpátky na pokoj, já zavolám tátu."

„Tak co tu máme? Rád tě opět vidím, Steve."

„Já vás taky, pane doktore."

Michal svému tátovi vysvětluje, co všechno se stalo, ale já ho stejně stále podezřívám z toho, že si ze mě snaží vystřelit.

„Pamatuješ si tu nehodu?"

„Jel jsem po silnici, najednou mě oslepilo hrozně pronikavé světlo a pak si pamatuju jen ten náraz."

„Víš, Steve, trochu jsem se ptal policistů a chlapů ze záchranky. Tu nehodu jsi neměl přežít."

„Tak proč jsem tady úplně zdravý?"

„To je, hochu, záhada, kterou chci objasnit. Samozřejmě o tom nikdo jiný nebude vědět, na tom jsem se dohodl s Michalem. O tom, že si tě přebírám do péče, ví zase tvůj ošetřující doktor."

„Já chci jít domů."

Důvodů pro svůj odchod jsem měl několik. Jednak nesnáším nemocnice, pak jsem zdravý jako rybička, ale především se musím omluvit Míše.

„Nevidím v tom problém. Zítra se u mě stavíš na nějaké testy."

„Musí to být?"

„Neboj, tati, já ho sem dotáhnu třeba v zubech."