Jak jsem se stal Kapitánem Amerikou

Zvedám, buším, okouzluji

Konečně zase doma. Stále nevím, proč tomuhle bytu říkám domov. V tu chvíli mi na mysl vytane vzpomínka na její slova. Domov je tam, kde víš, že tě má někdo rád. Kéž by mě měla ráda ona. Praděda mi zajistil speciální výcvik na jedné americké základně a já se těsně před odletem s ní šel rozloučit. Nechtěl jsem ji opět zlomit srdce tím, že prostě odejdu. Tentokrát na mě musela zapomenout. Vím, že ji to bude bolet, ale rozhodně míň než kdybych jen odešel. Stál jsem v parku a čekal, až tudy bude Míša procházet cestou z nádraží domů. Po několika minutách se skutečně objevila. Řekl jsem ji o tom, že letím do Ameriky a nevím, zda se ještě někdy vrátím. Vzala to bez zbytečných emocí. Když mě objímala, ukáplo jí pár slz, ale to bylo všechno. Nakonec mi dala svůj náramek se štítem Kapitána Amerika, který byl jejím talismanem. Teď si ho prohlížím na své ruce. Už nejsem ten kluk, kterému ho dávala. Někdo by možná řekl, že se ze mě stal muž, a měl by pravdu. Stal se ze mě kapitán Rogers. Když jsem se teď podíval do zrcadla, vůbec jsem se nepoznával. A nemohly za to dlouhé vlasy nebo plnovous. Něco ve mně při tom výcviku umřelo a já se bojím, že to bylo něco, co mě odlišovalo od Kapitána. Snad se pletu. Ze svého vaku jsem vytáhl čisté triko a tepláky a šel jsem se do posilovny, kde pro mě americká armáda připravila speciální tréninkovou místnost. Když jsem do ní vešel, na chvíli jsem se cítil šťastný. Při mlácení do toho pytle s pískem, jsem se dokonce chvilku usmíval. Teprve tady mi došlo, že jsem doma. Že jsem doma v České republice mezi Čechy a Moravany a Slezany. A se zvláštním pocitem jsem vylézal ze své zašívárny.

„Hej, kočičko, nezajdeš se mnou na jeden jonťáček?"

Nějaký typický nabušenec, kterému se mozek přesunul do bicepsu, si tam zrovna sjednával rande s další typickou postavou posilovny, fitness dívkou. Tak u tohohle opravdu být nemusím.

„A nechceš radši zajít se mnou na vínko?"

„Víte co? Půjdu s tím, kdo tohle zvedne jednou rukou. Tak se ukažte, kocouři."

Hlas té dívky mi byl nějaký povědomý. Do téhle posilovny jsem dřív nechodil, takže odsud ji znát nemůžu. Něco mě k ní táhlo. Bylo to jako by měla v kapse magnet a já byl celý z kovu. Jen jsem tam tak stál a sledoval marnou snahu veškerých mužů zvednout činku určenou na bench.

„Vy to nepůjdete zkusit?"

„Ne."

„Pak jste jediný muž tady, který se mě nesnaží sbalit."

„To je výtka nebo poklona?"

„Co byste radši?"

To už stojí přede mnou a já si prohlížím její dokonalou postavu. Pak moje oči spočinou na jejich dlouhých hnědých vlasech. Musím se přiznat, že na dlouhých vlasech ujíždím. A když si prohlížím její obličej a především její oči, vidím v nich něco důvěrně známého.

„Jsi to ty, Steve?"

„Míšo?"

To už se usmívá a mě tím přesvědčuje o tom, že jsem měl pravdu. Vzápětí mě objímá a já jí to objetí milerád vracím.

„Co ty tady?"

„Stejnou otázku bych mohla položit já. Neměl jsi být v Americe?"

„Přestalo mě to tam bavit. A teď požaduju odpověď po tobě."

„Změnila jsem se."

„Chtěl bych vědět víc."

„Opravdu?"

Ona se mnou normálně flirtovala. Zažil jsem to už ve svém životě mnohokrát, ale nikdy ne u ní. Překvapilo mě to, ale rozhodně příjemně.

„Co to probrat u zmrzliny? Žádnou jsem neměl víc jak rok."

„Ta podmínka ohledně zvedání, ale platí i pro tebe."

Laškovně se na mě usměje. Tuhle hru začínám milovat. Jdu tedy k té čince a za překvapených výrazů ostatních mužů ji zvedám nad hlavu.

„Už se mnou půjdeš?"

„Podmínka splněna. Jen si dám sprchu a můžeme vyrazit."

Čekám na ni před posilovnou a přemýšlím. Miloval jsem ji celým svým srdcem, ale nevím, zda takového citu budu teď schopen. Vlastně to může celé být zbytečné, protože může mít přítele. Ovšem proč by pak se mnou chtěla jít ven?

„Můžeme vyrazit."

Stojí přede mnou jen v triku a riflových kraťasech. Společně zaplouváme do nejbližší cukrárny, kde si oba dáváme pohár. Já čokoládový, ona oříškový.

„Koukám, že chutě se ti nezměnily. Ovšem o tvém vzhledu to říct nejde. Jedeš v image zálesák nebo dřevorubec?"

„Ne, jen jsem neměl čas navštívit kadeřníka."

„Co jsi tam dělal?"

„Od všeho trochu. Ale to není zajímavé. Ovšem tvoje proměna... Ta mi vyrazila dech."

Lehce se začervená.

„Po tvém odjezdu, proč ti to vlastně neříct, jsem se totálně zhroutila. Nejedla jsem, nepila, nespala. Tak to šlo několik měsíců. Pak jsem si řekla dost. Odstěhovala jsem se od našich, takže teď bydlím kousek odtud v malém bytě ještě s jednou holkou. Začala jsem cvičit a bavit se. Snažila jsem se na tebe zapomenout."

„Mrzí mě to."

„Ne, nestojím o omluvy."

„Pak se teda omlouvat nebudu. Taky jsi mi chyběla."

„Tak proč jsi nenapsal? Nebo se nějak neozval?"

„Bál jsem se, že by ti to mohlo ublížit ještě víc."

„Asi máš pravdu."

Pohár jsme snědli mlčky.

„Omlouvám se, ale budu muset jít."

„Já taky. Rád jsem tě viděl a musíme to někdy zopakovat. Co děláš v pátek?"

„Zatím nic."

„Tak já tě zvu na večeři. Vadilo by ti moc, kdybys musela přijet do Prahy?"

„Ani ne. Ráda se projedu. Stále bydlíš v Holešovicích?"

„Doufám v to."

Její smích mě provázel celou cestu domů.