Jak jsem se stal Kapitánem Amerikou

Před 15 měsíci - III

„Tak jsme tady."

Michal se pro mě ráno opravdu stavil, takže mi nedal jinou možnost, než s ním jet. Jasně, asi bych mu utekl, ale taky jsem toužil vědět, co se se mnou děje.

„Vítám tě, Steve. Nejdřv začneme s krevními testy. Odeberu ti pár zkumavek krve. Nemusíš se bát, nic to nebude."

Z pár zkumavek se staly téměř dvě desítky. Ke svému úžasu mi ale nějak přestal vadit pohled na krev, takže jsem se po první kapce neskácel k zemi jako normálně. Po krátkém obědě mě oba Riederové vzali do nějakého vědeckého institutu.

„Svlíkni se do půl těla a počkej tady."

„Je to svlékání nutný?"

„Ano."

Nedalo se nic dělat, musel jsem, i když dost neochotně, sundat triko. Sice mě trochu škrtilo, přesto jsem se v něm cítil víc chráněný před chtivými pohledy všudypřítomných sestřiček a laborantek.

„Kdybych opravdu nevěděl, že je to blbost, řekl bych, že jsi místo toho bezvědomí byl v posilovně. Jednoznačně máš větší svaly, než si pamatuju."

„Měl by ses zeptat táty, kde je tu oční, protože začínáš špatně vidět."

„Pojď za mnou."

Poslušně doprovázím doktora Riegera a v patách mi jde i jeho syn. Naštěstí tady nejsou žádné ženy, které by mě očumovaly jako pes kus flákoty. Některé neměly daleko ani k tomu, aby jim ukápla slina.

„Nejdřív tě zvážíme a změříme. Pamatuješ si svoje míry a váhu?"

„187 cm a 95 kg."

Stoupám si na váhu čelem k doktorovi. Ten se snaží dát tu lopatku na měření na mou hlavu, ale nedosáhne tam, tak mu pomáhá Michal.

„Dobře. To bychom měli. Pojď za mnou."

Přicházíme do místnosti, v jejímž středu se nachází běžící pás. Dostávám na prsa nějaké nálepky, které jsou pomocí drátků spojené s přístrojem umístěným na mém nadloktí.

„Poběžíš, jak nejrychleji dokážeš. Snaž se vydržet co nejdýl."

Pás se rozjíždí a já běžím. Nejdřív pozvolna, ale pak opravdu přidávám na svou maximální rychlost. Občas cítím, jak mi přidává obtížnost, ale na konci testu nejsem ani zpocený ani zadýchaný. Následuje rentgen nohy, kterou jsem měl mít zlomenou. Poté dostávám nějakou páku, kterou mám co nejsilněji zmáčknout. Bohužel je zřejmě nějaká vadná a já ji během chvilky drtím.

„Omlouvám se, já nechtěl."

„To nic. To dáme do nákladů."

Na konci dne se ptám pana Riegera, jak to se mnou vypadá.

„Zůstaneš tu přes noc. Chci ti udělat jeden test a bude lepší, když budeš pod dozorem."

Vede mě do nějaké místnosti, ve které je jen stůl s několika židlemi. Všichni tři se usazujeme.

„Zdravý muž odbourá za hodinu 0,1 g ethanolu na kilogram své váhy."

„To je zajímavé, ale proč mi to říkáte?"

„Přišly tvoje výsledky a já jim nemůžu uvěřit. Chci to vidět na vlastní oči."

„Co chcete vidět na vlastní oči?"