Jak jsem se stal Kapitánem Amerikou

Před 15 měsíci - V

„Co tady děláš? A proč jedeš bez helmy? To ti to tuhle nestačilo?"

„Hrozně rád tě vidím, dědo."

Nebyl to můj děda, ale praděda. Já mu ale říkal stejně jako dědovi, což se docela pletlo, když ti dva byli v jedné místnosti. Slezl jsem z motorky a on už mě šel obejmout.

„To už ani starouška neobejmeš?"

„Bojím se, že bych ti mohl ublížit."

„Neublížili mi nacisti ani komunisti, neublížíš mi ani ty."

Tak jsem pradědu objal, ale jenom zlehka. Ublížit mu bylo to poslední, co jsem dnes chtěl udělat.

„Co tě sem přivedlo?"

„Potřebuju si promluvit. Ahoj, babi."

„Ty jsi zase vyrostl, Steve."

„Nech toho. Říkáš mu to už několik let, přestože už evidentně neroste."

„Babi má pravdu. Vyrostl jsem."

„A jak se ti to povedlo, prosím tě?"

Vyprávěl jsem jim o své nehodě i o tom, co mi řekl doktor Rieger. Prababička pak odešla, aby zkontrolovala svoje vyhlášené povidlové buchty, ale my s pradědou jsme věděli, že nám tím dala prostor.

„Co s tím hodláš dělat?"

„Nejradši bych to vrátil."

„Hrozně mi připomínáš jednoho mladíka, co jsem znal. Taky nikdy nechtěl nic dobrého, co mu život přichystal, protože si myslel, že je to ta největší blbost pod sluncem. Nechtěl být dobrým vojákem, nechtěl povýšit, nechtěl velet vlastní jednotce a už vůbec nechtěl, aby se do něj zamilovala jedna sestřička. Ale stalo se a myslím si, že teď už toho nelituje."

„Takže mi radíš, abych to přijmul?"

„Nejspíš už s tím nic nenaděláš, tak proč to nevyužít? Moc dobře si pamatuju, že když jsi byl ještě malý škvrně, na hlavu sis dal kbelík, sebral mi víko s jednoho sudu a pobíhal jsi tady a vykřikoval, že jsi Kapitán Amerika. Měl jsi ho rád, stejně jako ho mám rád já."

„To si vůbec nepamatuju. Nevykládáš mi to tu jen proto, abys mě uklidnil?"

To už prababi, která poslouchala za dveřmi, přinesla krabici fotek a mezi nimi opravdu byly dvě, na kterých jsem si hrál na Kapitána. Tušil ten kluk na fotce, že jednou bude mít stejné schopnosti jako on? Asi bych měl být šťastný, ale mě to prostě nejde.

„Stejně tě to trápí, že?"

„Jo."

„Nikdo neříká, že se musíš stát jím. Ani že se musíš stát hrdinou. Nikdo to po tobě nemůže chtít."

„Po tobě to nikdo nechtěl?"

„Po nás to chtěla naše doba."

„A není tahle doba ještě víc zlá než ta vaše?"

„Zase máš pravdu. Jsi chytřejší než já. To musíš mít po mamce, protože tvůj táta na filosofické otázky nikdy moc nebyl. Leda tak pít či nepít."

„Dědo?"

„Hm."

„Co bys dělal na mém místě?"

„Nejsem na tvém místě, nikdy nebudu a nikdy jsem nebyl. Je to tvůj život, tvůj boj. Můžu ti dát jenom dobrou radu. Pokud se dáš na vojnu, dotáhni to dokonce. Ten nahoře si zřejmě myslí, že jsi hrdina. Ostatně nemyslí si to sám. Ta slečna, Míša se myslím jmenuje, co by ti na to řekla?"

„Usmála by se a řekla, že ho ve mně viděla vždycky. A ne díky podobě nebo jménu, ale díky tomu jaký jsem uvnitř."

„Pak ti radím, abys poslechl hlas srdce."

Najednou ta myšlenka na mě jako Kapitána nebyla vůbec tak hrozná. Vlastně se mi začala líbit představa, jak v té uniformě vyznávám Míše lásku a ona se mi vrhá do náruče. Není to sobecké, že se chci stát vojákem jenom proto, abych zapůsobil na dívku, která mě nemiluje normálně? Není to trochu malicherné? Nakonec ale všechno přebíjí touha po tom ji ochránit před vším zlým na světě.

„Nemáš nějaké známé v armádě?"

��X�;��