1888.

5. část - Nicota a zatracení.

„Arie.“ Odtrhl mě od sebe.

„Jsi ty vůbec normální?!“ Zamračil se a zvednul se ze země.

„Co jsem provedla? Líbilo se ti to, to já poznám.“ Byla jsem vážně zmatená.

„Neříkám, že se mi to nelíbilo… ale podívej se na sebe. Líbáš se s každým na potkání, jsi tak nějak upíří, líbací děvka.“ Řekl jedovatě a otočil se ke mně zády.

„Co to do tebe vjelo?!?“

Opovrženě se na mě podíval a pak se zase otočil zády.

Začal pomalu kráčet ke dveřím.

„Jasný! Nech mě na pokoji, když jsem si toho tolik prožila. Neboj, já to zvládnu.“ Křičela jsem na něj se slzami v očích a chraplavým hlasem.

Otočil se na mě a v cuku letu měl svůj obličej u mého.

„Ty se tady budeš litovat. Byl jsem na tebe hodný, protože jsi za to z velké části nemohla a přišla jsi o celou rodinu. Končím s tím. Vždy jsi byla největší upíří monstrum. I Harold byl hodnější než ty. On spíš proměňoval, než aby zabíjel, ale ty jsi zabila tolik lidí… nevinných lidí!“ Nadechl se a zase pokračoval.

„Zabila jsi svojí nejlepší kamarádku a pak jsi ze sebe dělala chudinku. Líbala jsi se s klukem, kterého k smrti nenávidíš a pak jsi políbila i mě. Víš co? Shnij si tu navždy sama. Nikdo tě nikdy nebude milovat. Nikdo. A víš proč? Protože monstra nikdo nemiluje!“ Odplivl si na zem a utekl.

***

Pomalým krokem jsem bloudila po ulicích.

Přemýšlela jsem nad tím, co mi Art říkal.

Svým dlouhým chozením jsem se dostala na malý kopeček v parku, odkud jsem pozorovala vycházení slunce.

Seděla jsem tam tak a pozorovala, jak se všechno pomalu rozjasňuje.

Zaslechla jsem, jak někdo nedaleko běží.

„Už na to kašlu.“ Povzdechla jsem si, zvedla se a utíkala k běžícímu objektu.

Když jsem ho spatřila, rozklepala se mi kolena.

Všimla jsem si, že má v uších sluchátka a je dost uvolněný.

Odfrkla jsem si.

„Je to ten druhý.“ V duchu jsem se zasmála.

Jak už Art řekl.

Jsem přece jenom monstrum.

Rozparovač se vrací zpátky a tentokrát to bude dost hrozné a pobuřující.

„Ahoj! Teď to bude trochu bolet, ale ty necekneš ani slovo.“ Přikázala jsem mu.

Jenom kývnul hlavou.

Naklonila jsem mu hlavu a pořádně se zakousla do jeho krku.

Na jazyku mi tancovali chuťové pohárky radostí.

Najednou jsem na jazyku místo opojné chuti krve měla hnusnou hořkou chuť.

Odtrhla jsem se od něj.

„Co to sakra je?“ Plivla jsem na zem a odstrčila Harryho.

Skácela jsem se pomalu na zem.

Ze křoví někdo vyšel.

Byla to ta žena z lesa.

„Ty už nikomu neublížíš. Nikdy.“ Řekla a poté nade mnou začala říkat nějaké ty své kouzla.

Snažila jsem se zvednout, ale nešlo to.

Vždy, když jsem si klekla na kolena, mě to zase porazilo na zem.

„Co jsi mi to udělala?“ Začala jsem vykašlávat krev.

Začali se kolem mě scházet nějaké ženy v dlouhých hábitech.

Ležela jsem na zemi jako přejetý králík.

Z očí mi tekli slzy bolesti.

Myslela jsem si, že to jsou slzy, ale byla to krev.

„Vážně sem si myslel, že se polepšíš Arie. Ale spletl jsem se.“ Viděla jsem před sebou vyšperkované boty, které nosíval Art.

„Ty zrádče!“ Vykřikla jsem.

Čarodějka vyslovila poslední důrazné slovo, které  znělo jako Eira .

Nemohla jsme ničím hýbat.

Oči od krve se mi pomalu zavírali a můj sluch se tlumil.

Nic.

Už jsem nic necítila.

Moje myšlenky byly ztraceny někde v čase a prostoru.

Myslím.

Jinak si to ani nedokážu vysvětlit.

Okolo mě byla jenom bílá barva.

Vše jsem prošla.

Nikde žádné dveře ani nikdo jiný.

Prostě nic.

Skončila jsem v nicotě.

Zatracena.