1888.

8. část - Nemůžu...

Z POHLEDU ARIE

"Ale to je nesmysl." Zasmála jsem se po vysvětlení, které mi podal Harry.

"Já si nedělám srandu. Vypadám snad na to?" Pozvednul obočí a zatnul pěsti. 

"Já z tebe udělal monstrum, kterým jsem taky, ale ty jsi se nějak.. nepovedla jsi se." Řekl potichu. 

Snědá dívka, která tam byla s námi se rozloučila a raději odešla.

"Mohl bych ti to dokázat." Usmál se po chvíli.

"Dobrá. Jsem zvědavá jak." Zasmála jsem se nad tou hloupostí, že by mi mohl dokázat, že je upír nebo co to vůbec je.

Podíval se jestli neni někdo poblíž a pak se stalo něco, co jsem nečekala.

Jeho tvář se proměnila z hodné a roztomilé- ano byl roztomilý, kudrlinky jeho vlasů mu trčely do obličeje a jeho zelené oči se koukaly ublíženě a lítostně- na... nedá se to popsat.

Bylo to něco jako zlost a chtíč v jednom. 

Usmál se a já viděla jeho špičáky. 

"Co-co to má být? Je to nějaký vtip jednadvacátého století?" Pomalu jsem couvala až jsem nabourala zády na teď. 

Jediná věc, kterou jsem byla vážně přesvědčená bylo to, že jsem opravdu v jednadvacátém století.

"Neboj se mě. Já ti už nikdy neublížím." Řekl a jeho obličej se zase změnil spět v jeho krásnou tvář.

"Co to má být za triky? Vždyť tohle, tohle není normální. Proč jsem tady? Nechci tu být!" Sjela jsem zády po stěně a začala plakat.

Z POHLEDU HAROLDA

Je tu cítit krev. Ona si ublížila?

"Neublížila jsi si nějak?" Zeptal jsem se opatrně a čekal na její odpověď. 

"No.. trochu jsem se škrábla do ruky, ale jak to víš?" Nechápala a stále brečela.

"Říkal jsem ti, že jsem ty-víš-co." Zakroutil jsem nad její nedůvěrou hlavu a sklonil se k ní.

Kousnul jsem se do ruky a řekl jí, ať se napije, že se to zahojí.

Udělala tak jak jsem řekl, ale namísto aby mou krev polknula jí vyplivla.

"Co se děje?" Utřel jsem jí svou krev z úst. 

"Nevím. Nemůžu to dostat do sebe. Je to odporné." Zakroutila nad tím hlavou a zvedla se.