1888.

4. část - Vše zlé, je k něčemu dobré.

„Jsi v pořádku?“ Třásl se mnou někdo.

Byla jsem tak mimo, že jsem ho nemohla ani podle hlasu rozpoznat.

Když jsem se konečně srovnala, všimla jsem si, že je to Harold.

„Ty kreténe jeden!“ Vykřikla jsem na něj a vlepila mu.

Mlasklo to pořádně, to musím uznat.

„Co jsem udělal? Chováš je jako pošuk.“ Jeho úsměv zmizel z jeho krásné tváře a už na ní byl jenom naštvaný výraz kluka, který právě dostal facku od upírky.

„Harry? Ty jsi ten druhý?“ Nadzvedla jsem obočí a odstoupila od něj o krok dozadu.

„Druhý? Holka, měla by sis zajít k psychologovi.“ Řekl posměšně a chystal se odejít.

Chytila jsem ho za zápěstí.

Podíval se mi do očí a já použila svou schopnost přesvědčování.

„To co jsem dneska řekla, se nikdy nestalo. Teď půjdeš zpátky do baru za svými přáteli a až tam přijdu s Artem, nebudeš si nás vůbec všímat.“

Beze slov odkráčel zpátky do baru.

„Co se to tady stalo?“ Probudil se Art.

„Ten zmetek mě obelstil a pak mi zlomil vaz, jako tobě.“ Nedůvěřivě se na mě podíval.

„Proč si ho nechala tě líbat?“ Poškrábal se na hlavě.

„Neřeš a pojď si dát do těla.“ Šťouchla jsem do něj.

„Už se mi nějak nechce. Asi bychom měli jít ke mně.“

Byl to skvělý nápad.

Nechtěla jsem už nikdy zpátky do toho hrozného bytu, kde se to všechno zkazilo.

Žila jsem si poklidný život, dokud se mi nezdál ten sen, nebo dokud jsem nepotkala tu čarodějnici?

„Dobrý nápad.“ Řekla jsem a přitiskla se mu k ruce.

Šli jsme pomalu.

Nikam jsme nespěchali a pořádně si během toho popovídali.

„Víš, že prý existuje lék proti upírství?“ Najednou vytáhl toto téma.

„Vážně?“ Nemohla jsme uvěřit vlastním uším.

„No… ano. Prý by se měl vyskytovat někde ve středu Evropy, kde žil úplně první upír na světě… víš, já ho znal.“ Smutně se podíval do země.

„Kdo to je?“ I přesto, že jsem viděla, že je to citlivé téma, jsem se musela zeptat.

„Je to ten, který mě proměnil v tohle. Myslel jsem si, že je to můj nejlepší přítel a ona mě nakonec zabil a proměnil v něco tak hrozného a nechutného jako jsme teď my. Nejhorší je, že za tvou proměnu můžu já…“ Odmlčel se.

‚On může za mou proměnu?‘ Kladla jsem si v mysli.

„C-c-co? Jak to jako myslíš?“ Zakoktala jsem se.

„Harold měl starší sestru. Bylo jí asi dvaadvacet let. Hrozně moc jsem jí miloval, ale ještě jsem se nedokázal tolik ovládat a to už jsem byl upírem hodně dlouho. Když se schylovalo k … ehm…“ Odkašlal si a pokračoval.