1888.

7. část - Návrat a návrat do minulosti/přítomnosti

O 4 měsíce později

Ležela jsem v té prázdntě. Nebo seděla... možná stála. Není poznat, co tam nadpřirozená bytost dělá, ale uvědomila jsem si, že nejsem mrtvá. Kdybch byla mrtvá určitě bych tu nebyla sama a určitě by to tu nebylo bílé.

Z ničeho nic se začalo na jedné straně nekonešného bíla dělat černá trhlina. "Co to kurva?..." Příblížila jsem se k tomu a najednou mě to do sebe začalo vcucávat.

Všude byla tma a já jí letěla. Vznášela jsem se a poté ... co to? Nějaké hlasy. Jako by snad někdo zaříkával, jako předtím. Aˇto zase není ta čubka.

Černota se začala protrhávat a já začínala vidět, sice rozmazaně, nějaké osoby nade mnou.

"Arie?! Slyší nás?" Uslyšela hsem známý hlas. Harold? To on mě přišel zachránit. Super.

Začala jsem pociťovat své tělo. 

Má ruka se vymrštila nahoru a ká dala Haroldovi pořádnou facku. 

"Au' Do háje! Nechtěj abych litoval toho, že jsem tvé myšlení přivedl zpátky. Tedy s pomocí tady Loren." Ukázal mi na mladou dívku, která nade mnou stále něco žvatlala.

"Mám hlad." Řekla jsem a vytasila své špičáky. 

Hned jak jsem to udělala Loren na mě seslala nějaké kouzlo, které mě přišpendlilo k zemi. Nesnášim čarodějnice.

"Neboj, přinesl jsem ti nějakou krev. Po několika měsících by měl každý upír žízeň, dokonce i člověk by nepohrdl krví." 

Člověk. Krev. Ty dvě slova ve mě vyvolávaly ještě větší hlad a zuřivost. 

"Dej mi to! Hned!" Zakřičela jsem na Hrolda a poté jsem toho litovala. 

Ta čarodějnice byla vážně mocná, dokázala mi potlačit i mé chutě, že jsem nakonec krev i odmítla. 

"Arie... je mi to moc líto, ale ty nesmíš být upír. Nejsi na to stavěná a sužuje mě pocit viny za ty mrtvé. Našel jsem někoho, kdo z tebe zase udělá člověka." Usmál se na mě a vypil sáček plný B pozitivní.

Čím déle Loren něco říkala, tím víc jsem se cítila slabá až nakonec, při posledním vyřknutí, jsem omdlela.

***

"Co se děje? Kde jsou mí rodiče? Já-já šla jenom pro vajíčka." Netušila jsem, kde se nacházím, jen jsem věděla, že nevím, kde jsou mí rodiče . 

Nějaký kudrnovlassý kluk se na mě usmíval a vypadal šťastně. Pak se ke mě naklonil a podal mi ruku, abych se mohla zvednout ze země. 

Co to mám na sobě? Jaké ohavnosti! Všimla jsem si zvláštních, těsnách věcí kolem mých nohou. Jako dívka bych měla nosit šaty a sukně a ne... nějaké kalhoty.

"Arie?" Optala se mě opatrně snědá tvář, krásné dívky, tak v mém věku. "V jakém se nacházíš roce?" Zeptala se hloupě. 

"Přeci 1888. Měla by být zima... proč tu není sníh?" Byla jsem zmatená. Zima bez sněhu. Vždyť ještě všera byla hrozná kosa a haldy sněhu.

"A do prdele!" Zaklel kudrnáč. 

"Takto se nemluví!" Okřikal jsem ho a káravě se na něj podívala.

"Arie... jde o to, že jsme na tebe použilo kouzlo, které tě zbavilo něčeho velkého..." 

Pokračování příště :D