Inside me: coincidence

-2-

„Co si mám představit pod pojmem totální amnézie?" hlas se mi příšerně chvěje, ale snažím se zachovat klid.

Amnézie. Ztráta paměti. Vím, co od téhle choroby mám očekávat, přesto se pravdy děsím víc a víc. Přívlastek totální raději ignoruju a modlím se, aby to nebylo tak hrozné, jak to zní.

Doktor Murphy si dnes již po několikáté povzdychne a promne spánky. Vypadá stejně unaveně, jako já. Je mi jasné, že jsem jen jeden z mnoha, kteří na něho naléhají s otázkami, které nemůže zodpovědět. Ale já je potřebuje vědět. Potřebuju vědět, co se děje s Olivií.

„Slyšel jste někdy o disociativních poruchách?" zeptá se nakonec.

Mám pocit, že jeho dotaz není vůbec věnován mně, protože než stačím jakkoliv reagovat, lékař pokračuje ve svém výkladu.

„Zatímco vy a pan Edwards jste podle všeho utrpěli jeden z druhů hypovolemického šoku, který jsme ale rychle zneškodnili doplněním tekutin," vysvětluje. „U slečny Sherwoodové se obáváme, že došlo k jinému šoku."

„Mluvíte o těch diso-cosi?"

Lékař se pousměje nad mým brebtáním, ale jeho úsměv v mžiku zmizí a on přikývne. „Disociativní poruchy. Ano, přesně na ty narážím."

„Netuším, co to obnáší." Přiznám okamžitě bez rozmyšlení.

„Je mi to naprosto jasné, pane Lighte," přikývne doktor, zatímco si sedá na okraj postele. Nejspíš už se jeho nohy unavily neustálým přešlapováním z nohy na nohu. „Trochu jsem s tím počítal. Disociace je mentální proces, který vytváří takzvaný pocit odpojení od sebe samého. Lze se odpoutat od vlastních myšlenek, emocí, dokonce i vzpomínek."

Jinými slovy jste cvok, chce se mi říct, ale udržím jazyk za zuby. Murphy zřejmě podle mé grimasy ve tváři ale tuší, co se mi honí hlavou.

„Je pravda, že to může být počátek demence, ale u slečny Sherwoodové pochybuji, že je zrovna tohle ten případem," postarší muž si prohrábne prošedivělé a trochu už řídké vlasy a trochu zmateně a nanejvýš zaujatě se na mě podívá. „Víte... nikdy jsem se s ničím takovým nesetkal."

„Co tím myslíte?"

„No... jakoby se směr jejího smýšlení úplně změnil. Nedokážu to popsat, musel byste jí sám vidět."

Doktor si chybu svých slov uvědomí hned, jak je vysloví. Omluvně na mě pohlédne. Bolestný výraz v mé tváři mluví sám za sebe.

„Promiňte, má chyba." Vyblebtne omluvu, ale do očí se mi podívat nedokáže. Namísto toho si pohrává s bílým prostěradlem, kterým je povlečeno mé prozatímní lůžko. Zahleděn do toho hadru pokračuje, jakoby mluvil k němu. „Zatím ji mohla vidět jen její matka. Chceme si jí prozatím nechat jen pod naším dohledem, abychom se ujistili, že se to opravdu děje, než k ní povolíme návštěvy."

Pořád nechápu, o čem mluví. V čem se potřebují ujistit? Co se opravdu děje? Zmínky o amnézii mně znepokojují stejně jako to, že za ní nepustili celou rodinu, nýbrž jen její mámu. Doufám, že se ale o své teorii ujistí co nejdříve, aby mně za ní co nejdříve pustil. Ať už ta teorie je jakákoliv.

Když se má postel prohne, přestanu hloubat nad svými úvahami a podívám se na Murphyho, který už zase stojí na nohou, s rukama zkříženými za zády.

„Co se týče vašeho zdravotního stavu," změní najednou téma. „Nejedná se o nic vážného. Utrpěl jste menší otřes mozku, pár pohmožděnin na levém předloktí a nalomenou kost stehenní na vaší pravé noze. S kolegyní Harrisonovou jsme ale učinili předběžná opatření a za dva měsíce, plus minus, byste měl zase normálně chodit."