Inside me: coincidence

-19-

Potom

V hlavě mám prázdno.

Chci si utřídit vlastní myšlenky do vět, naťukat je do svého neviditelného psacího stroje tak, jako když se píše slohová práce. Mé mozkové buňky ale odumřely. Anebo zkrátka odcestovaly z mého těla pryč, protože nejsem schopen dát dohromady ani dvě slova.

V krku mám sucho, oči mě pálí. Nedivím se však, už je to totiž pěkná chvilka od toho, co jsem mrkl naposledy.

Opřený o okraj jídelního stolu u nás v domě ucítím, jak mi po obličeji steče první slza.

Nejsem překvapený. Kdepak. Je mi naprosto jasné, že v momentě, kdy za ním zaklaply dveře, byla mezi námi vytvořena propast, kterou už nikdo nebude schopen odstranit.

~

Předtím

Dvakrát zaťukám na dveře a čekám. Kolébám se dozadu a dopředu na patách, ruce mám zkřížené za zády, takže v momentě, kdy se dveře otevřou jsem rád, že udržím rovnováhu a nespadnu dopředu.

„Pane Lighte? Jak nečekané vás vidět," řekne profesor Roberts. Z jeho hlasu zaregistruji, že je opravdu překvapený. „Pojďte dál a posaďte se."

Vstoupím do kabinetu a sednu si na černou plastovou židli naproti učitelova stolu.

„Co byste rád?" Zeptá se mě profesor.

Trochu škrobeně se na něj usměju. „Jdu si pro tu zameškanou látku do angličtiny."

„Oh," vyjde mu z úst. „Chvilku počkejte."

Kývnu, ale to už kantor nemůže vidět, protože zmizí za vysokými regály s učením. Jsem schopen vidět jen jeho pohyby, které mi bezděčně připomenou tanec skřítků. Zaplaším své dětské představy a rozhlédnu se po známém prostoru. Často jsem si sem na konci roku chodil dopisovat testy, které jsem během roku zameškal.

Jak se tak rozhlížím všimnu si, že učitelova jindy krásně rozkvetlá květina s růžovými květy, jejíž jméno neznám, je nyní povadlá a její spadané kvítky se povalují okolo barevného květináče.

Jsem tak zaměstnaný přemítáním o té květině, že ani nezaznamenám, když se profesor vrátí a s hlasitým prásknutím položí vysokou hromádku pracovních listů. Leknutím nadskočím. „Tak, to by mělo být všechno," řekne s povzdechem. Vzhlédnu a bezděčně si všimnu drobného potůčku potu, který se mu udělal na čele. Roberts si povytáhne brýle zpátky na kořen nosu a povytáhne obočí.

„Potřebujete ještě něco, mladý pane?" Zeptá se mě netrpělivě.

Nervózně si mnu ruce a dívám se kamkoliv, jen ne na něj. „Vlastně ano," promluvím nakonec, „rád bych si s vámi o něčem promluvil."

Profesor se opět zatváří překvapeně. Kývne na souhlas a sedne si naproti mně za bytný dřevěný stůl do své kožené otáčející se židle. Pochybuji však, že černý potah je skutečně z kůže.

„Tak povídejte," usměje se a bezděčně poťuká prsty o hranu stolu. Netrpělivě to zaduní.

„Vlastně," hlasitě vydechnu a podívám se mu do hnědých očí. Od brýlí se mu odráží světlo. „Mám doma několik rozprašovačů na pokojové rostliny."

A s těmi slovy se zvednu z plastové židle a zanechám profesora Robertse samotného.

Zaklapnu za sebou tiše dveře a o trochu hlasitěji si povzdychnu.