Inside me: coincidence

-7-

Dýchám převývavě a sotva jsem schopný vstřebávat svůj vztek. Jen velmi roztržitě vnímám páru, která vychází z mých úst. Přepadá mě únava a jsem celý zmrzlý. Listopad si vyžaduje teplejší vrstvy oblečení, jako například oteplováky, teplý svetr a tlustý kabát. Můj ohoz ale spíš připomíná první zářijové dny; vlhká zelená mikina vypadá na mém těle až nepřirozeně obrovsky a šedivé tepláky mi jsou už nějakou dobu do poloviny lýtek. Je mi to ale jedno. Jsem až moc rozčilený, než abych se vracel, byť jen pro bundu.

Štěrk křupe, jak na něj dopadají má chodidla. Cítím pach moře a slyším plavčíka, jak dvakrát pískne, aby ohlásil, že se všichni musí neprodleně odklidit z pláže. Brzy se sem přižene bouře, upozorní všechny a během chvilky také opouští své stanoviště na sesli u volejbalové sítě.

Pobřeží mi najednou připadá až nesmyslně daleko. Slyším hlasy, ale jemný žlutý písek není ještě dlouhou dobu nadohled. Proto, když ho konečně spatřím a o pár vteřin později i cítím v očích, div nevýskám radostí. Jsem ale stále příliš rozzuřený, než abych svůj výraz měnil v šťastný a tak jen pokračuju dál ke svému původnímu cílu.

Pláž je vylidněná.

Bylo by krásné, kdybych tu strávil léto. Takhle sám s Olivií. Pištěli bychom, ona by mi utíkala do vody, ale já bych ji pokaždé chytil v pase a potom bychom společně plavali až daleko za červené bójky, na vzdálený tajuplný ostrov, daleko od všech a všeho.

Ten krásný výjev okamžitě smetu a dál se brodím pískem, směrem k špičatým kamenům. Známý útes spatřím ale až po dlouhé půl hodině. S nepředstíranou úlevou vydechnu, když si na něj vylezu a najdu to nejpohodlnější místo k ležení.

Podívám se na nebe. Temně husté mraky vypadají, jako dým z cigarety. Šedivá barva se ztrácí v černé a navzájem se prolínají a mění v tmavě modrou.

Během několika minut se z nebe snaší první dešťové kapky.

„Já už na to fakt nemám." Řeknu nahlas. Rázem se mračna roztáhnou ještě více a já jsem během pár sekund téměř celý promočený od deště.

„Kruci." Zakleju a nasadím si na hlavu promoklou kapuci, jako kdyby měla ještě nějakou moc mě uchránit.

Pořád jsem naštvaný. Nevím, proč mě tak rozzuřila představa, že bych se měl o Olivii ještě nějak pokusit bojovat a dostat jí zpátky. Dylan se chová jako já před pár dny. Myslí si, že může být ještě zachráněna. Cítil jsem se, choval jsem se, úplně stejně jako on. Plný naděje a optimismu. Ale teď už vím, že je nulová šance na její návrat. Je pryč. Ona. Slečna Sherwoodová. Všechno, co s ní kdy bylo spojené odplulo stejně lehce, jako když jsme to spatřili na říčce poprvé.

„Neustále prohlašuješ, jak jí miluješ a potom nejsi ani schopnej jít a dokázat to."

Vzpomenu si na Dylanova slova a trochu mě píchne u srdce. On nemá tušení, jak se cítím. Nikdo nemá to tušení.

Voda se z mračen řine rychlostí, kterou je schopna dosáhnout jen sama příroda. Tvář mě od toho proudu téměř pálí a bolí, proto se z balvanu přesunu trochu níže a schovám se pod něj do úkrytu, který jsme jako malí využívali s Dylanem a našimi přáteli z té doby.

Déšť je tak hlasitý, že skoro neslyším vlastní myšlenky. Jsem sice doslova úplně mokrý, ale nechci nastydnout (pokud se mi to už nepodařilo), tak vykročím zpod útesu a líným krokem se došourám k plážovému baru.