Inside me: coincidence

-20-

Pohrávám si s myšlenkou, že zdrhnu. Rozběhl bych se tím nejrychlejším tempem, kterého bych byl schopen, cestou bych převrhl porcelánovou vázu, která stojí na levém rohu jídelny. Zamkl bych se na záchodě a pak bych otevřeným oknem vyskočil na zahradu a sprintoval celou tu dálavu až k nám domů. Hlavně pryč odtud.

Místo toho ale klidně sedím a jediné, s čím si hraju je sklenička s průzračnou vodou uvnitř ní. Jsem opřený o oprýskaný starý jídelní stůl, který je tu ještě z doby, kdy v domě žila Dylanova matka.

Vždycky jsem měl jejich dům rád. Starý pan Edwards na tom byl po odchodu své manželky tak špatně, že se nezmohl ani na to, aby schoval její věci, nebo upomínku, že tu vůbec kdy žila. Na zdech v jídelně proto stály mezi rodinnými fotografiemi stále i ty její. Fotografie ale nejsou všechno. Stará šperkovnice, kterou tamější paní domu tak opatrovala je stále navrchu knihovnice, kam jsme jako malí rádi skákali a snažili se jí byť jen dotknout. Dnes už tam sice dosáhneme, ale ta hra v určité době dospívání přestala být zábavná.

Zvednu zrak od průhledné sklenky a podívám se na chlapce, který je opřený o stěnu barvy retro oranžové za sebou.

„Proč jsi přišel?" řekne bez jakéhokoliv citového zabarvení.

Prohrábnu si vlasy. „Promluvit si."

Dylan si odfrkne a odvrátí se. „Proč?"

„Ty víš proč."

„Jsi na její straně, že jo?" znovu se na mě podívá. Jeho pohled mě tak šokuje, že se musím okamžitě odvrátit já. Ta bolest, to zoufalství. Jako bych se díval do tváře psychopata, který neví, jak naložit se svým životem jinak, než zabíjením ostatních.

Pomalu a co nejtišeji se zvednu ze židle a přejdu k němu. „Nejsem na ničí straně, Dylane," položím mu ruku na rameno, ale nejsem schopen se mu podívat do očí. „Nechci, abys vinil Marii za to, co se stalo, proto-"

Dylan mi odrazí ruku a až tehdy se na něj podívám. Překvapeně. „Budu jí za to vinit! Nathane, ona to auto možná neřídila, ona možná do toho auta nenarazila, ale víš, proč to nemohla bejt ona? Protože v tý době tu ještě nebyla! Teď tu je a na tom jedinym záleží!"

Udělám dva kroky zpátky a šokovaně se mu podívám do očí. „Ty si myslíš, že jsem to byl já, kdo zabil Olivii?"

„Já nevím, co si mám kurva myslet!" Dylan práskne rukou do zdi. „Chápeš to, že kdybys za ten volant v životě nenasedl, možná by tu ještě byla?"

„Jo? A není to náhodou tvoje vina, hm? To tys nás vyrušil uprostřed našeho rande s tím, že musíme jít společně na tu párty za městem! To ty jsi nás donutil jít na párty, kde jsem ji ztratil!" Teď už se vztekám i já.

Rozhořčeně máchám rukama kolem sebe doufajíc, že jedna rána možná udeří do Dylanova obličeje. Doufám v to tolik, že by mě to snad mělo i děsit. V tu chvíli je mi ale všechno ukradené, v mé zatemněné mysli už nezbyl jediný kousek zdravého uvažování.

„Jak jsem to měl vědět?" řve na mě kamarád. „Jak?"

„A jak jsem měl vědět já, že narazím do stromu, když jsem si sedal do toho auta?"

„Byl jsi úplně na mol, taks to měl vědět!"

Dívám se na něho zpod přivřených víček a těžce popadám dech. On tam ale jen klidně stojí. Dívá se na mě ze shora, jeho oči mi najednou až nebezpečně moc připomínají oči divoké šelmy, zabijáka, jež si vyhlíží svou další oběť –v tomhle případě jsem tou obětí já.

„Dylane, prosím," zakňučím. V očích mě štípou slzy, ale rychle je zaženu. „Prosím. Já vím, že jí nemáš rád a nežádám tě o to, abys začal. Jen jí dej šanci. Prosím."

Dylanův pohled ale nezjihne, naopak, mám dojem, že přede mnou náhle stojí ještě bezcitnější netvor. Tento netvor si hlasitě odfrkne a několikrát přejde místnost sem a tam. Šelma, co zahnala svou dnešní potravu do kouta.

„Je mi z tebe zle," prohodí ke mně jedovatě, div si neodplyvne. „Ty, kterejs celej náš posranej život tvrdil, že je Olivia tvojí královnou. Už v době, kdy jsme si hráli na pískovišti a věděli o životě hovno, jsi prohlašoval, že jí jednou sneseš modrý z nebe!

A teď?" pohodí ke mně bradou. Konečně mu vidím do očí. Do očí, které se tváří znechuceně nad mým chováním. „Teď tu stojíš a žádáš mě, ať ve svým srdci udělám místo pro jinou holku. Ale víš co? Už mi žádný místo nezbylo. Všechno jsem zaplnil Olivií!"

Šokovaně hledím na svého přítele. Ne soucitně, ne nešťastně, ale tak, že moje nutkání dát mu pěstí je čím dál více na dosah. Udělám několik rychlých kroků k němu. V dalším okamžiku ho už držím za lem trička a zpříma mu hledím do jasně hnědých očí. Teď je pro změnu překvapený on.

„Už mě s tím sereš," prsknu. Zvláštní, jak se najednou nebojím užívat nevhodná slova. „Olivia je pryč a já to vím kurva nejlíp! Posledních několik let jsem s ní strávil každou volnou sekundu svýho života. Ale teď tu není a ty musíš sakra přestat fňukat nad rozlitým kafem a žít svůj život. Zeměkoule se nepřestala otáčet, chápeš? A Olivia by doprdele určitě nechtěla, abys tu seděl na prdeli a brečel kvůli ní. Já jsem z toho, že tu není, taky v prdeli, ale snažím se. Snažím se žít oc to jde, protože to by Olivia, kterou jsme znali chtěla. Ať už by se s ní stalo cokoliv – ať už by se ona stala kýmkoliv. Chtěla by, abychom to přijali a žili své životy dál. I kdyby to znamenalo, že bez ní. Takže se kurva koukej sebrat!"

Můj kamarád ode mne odvrátí hlavu na stranu. „Vypadni."

„Nevypadnu, dokud se nezačneš konečně chovat jako normální dospělej chlap, co musí pochopit realitu!"

„Řekl jsem, ať kurva vypadneš!" Zakřičí, až se mi naježí chloupky po celém těle. Pustím jeho tričko a rozzuřeně vyběhnu z kuchyně do chodby a z chodby pak z celého domu. Utíkám. Utíkám tak rychle, jak jen můžu, protože kdybych se zastavil, určitě bych se už znovu nerozběhl.

Zastavím se až ve chvíli, kdy doběhnu k nám do čtvrti. Vlastně ani tam ne. To až po dalších několika minutách, když vběhnu k nám do domu. Rychle proběhnu halou do jídelny, a až tam dám nohám poprvé pokyn, ať se zastaví. Ve chvilce, kdy mne poslechnou, se okamžitě zhroutím na kuchyňskou linku a těžce lapám po dechu. Adrenalin mi stále ještě pumpuje tělem, ale jak se postupně uklidňuji, odchází i on – ale s jeho odchodem přichází únava a vyčerpání.

A tak je to vždycky. Ve chvíli, kdy něco odejde, přijde vzápětí i něco nového.

poznámka autora

Takže... jó, já vím, je to neuvěřitelně po dlouhé době a ještě s takovou kratičkou částí. Nicméně jsem se rozhodla, že ačkoli toho mám do dubna požehnaně, tak že si na psaní IM:C vyhradím čas :). Což znamená, že by části nemusely vycházet teoreticky s tříměsíčním zpožděním :D.

Předevčírem jsem si třídila šuplíky na učení u sebe v pokoji a co jsem nenašla - starý deník do kterého jsem si psala poznámky ke své fantasy povídce z roku 2014. Byla jsem z toho hrozně šťastná, protože jsem už nějakou chvilku plánovala, že povídku zrekonstruuju. V počítači jsem dokonce našla i starý soubor právě s psanou povídkou - prozradím, že se jmenuje Seraul (ačkoli to vám moc neřekne, neb je to vymyšlený svět)! No a dneska jsem se pustila k psaní prologu, který tedy jakž takž mám... Musím přiznat, že se jedná o nejdelší prolog v dějinách mé pisatelské éry :D. Zatím budu povídku psát jen "do šuplíku", ale kdoví, třeba se jednou rozhodnu ji sem publikovat :).

PS: Doufám, že tuhle povídku ještě někdo čte, budu ráda za komentáře, abych věděla, že tu jste :D!

S pozdravem (a omluvou),

Anna

15.01.'17