Inside me: coincidence

-9-

Jak se cítím? Neuvědoměný a zklamaný. Opravdu jsem doufal, že je to Olivia, ani nevím proč. Takhle vím, že je aspoň v bezpečí špitálu. Představuji si, jak klidně spí na nemocničním lůžku, jak pochrupuje a ze spánku mumlá mé jméno s úsměvem na rtech. Ačkoli je to už nereálná představa, hned mě to uklidní.

Holka, která se mi představila jako Marie, se pořád usmívá. Až teď mi dochází, že už mi mohlo být na první pohled jasné, že to není Olivia. Přestože je stejného vzrůstu, tloušťky a má identické oči, jako ona, je úplně jiná. Má mnohem kratší vlasy, navíc, havraní barvy. Ve světle barevného osvětlení je ale na první pohled znatelné, že to není její přírodní barva. Tvář má pokrytou silnou vrstvou makeupu, silné oční linky má na konci zvednuté do jakéhosi ocásku, což způsobí, že vypadá ještě víc jako kočka. Když zamrká, mám dojem, že bych byl schopen spočítat každou její řasu. Černou mascarou je má až nepřirozeně dlouhé. Červenou rtěnku má pečlivě nanesenou na plných rtech.

Sjedu pohledem níže z její tváře, abych se podíval na její oblečení. Krátký crop top jí odhaluje ploché, téměř bílé břicho. Na pravém zápěstí jí chrastí jeden náramek z nějakého kovu, za řemínek je háčkem připevněn přívěsek lebky, který se houpe z jedné strany na druhou, podle toho, jak pohybuje zápěstím. Štíhlé nohy má zakryté v černých elastických kalhotech a za kožený pásek ma připevněné železné řetězy, které chrastí při každém jejím pohybu.

„Pěkný boty," řeknu suše. Obytné černé kanady s vysokou platformou jí sice na výšce rozhodně přidají, i tak je ale menší, než já o dobré dvě hlavy.

„Díky," poděkuje s úsměvem, ale hned se mně zklamaně zeptá: „Ty se mně nezeptáš, jestli nejsem ztracený děcko týhle famílie?"

„No a seš?" otáži se jí tedy.

„To by bylo hustý, co?" Zakření se a znovu si upije průzračné tekutiny ze svého kelímku. Přijde mi trochu divné, že nemá nehty pokryté žádným barevným lakem. Ubírá jí to na vizáži rockerky. „Ale bohužel. Vlastně jsme se už viděli, ale to jsem vypadala trochu jinak."

Překvapeně na ní povytáhnu obočí. Nevzpomínám si, že bychom se kdy dříve viděli.

„Mně je naprosto jasný, že si mě nepamatuješ, asi si vybavuješ jen tu holku přede mnou." Odfrkne si. Přijde mi už lehce opilá.

Dunivá hudba z vedlejších místností se mi nelíbí. Ačkoli bych měl veškerou pozornost věnovat Marii, přemýšlím, jestli paní a pan Sherwoodovi vědí o této sešlosti. Velmi hlasité sešlosti.

„Jakou dívku před tebou?" Zeptám se po dlouhé minutě ticha.

„No Olivii, přece," řekne, jakoby to bylo něco naprosto jasné. „Teď bych asi měla vyskočit a říct: Nachytali jsme vás!"

Nechápu co to s touhle holkou je. Chová se tak bezstarostně, jakoby to, co říká, nebyla závažná věc.

Marie si nahlas povzdychne a svalí se zpátky na pohovku. „Poslyš, seš fakt zatraceně tupej případ. Ale to nevadí, prostě ti budu dávat nápovědy, jó?"

Zmůžu se jen na němé přikývnutí.

„Takže. Ty, Dylan a slečinka Oliva," zahihňá se svému vtipu. „Jste měli nehodu. Ty a Dylan jste vyvázli jen s lehkým zraněním, že?"

„Hm, jo."

„Ale Oliva se vzbudila a paf!" Udělá kouzelnický pohyb rukama, aby celému proslovu dodala na dramatičnosti. „Nic si nepamatovala. Mám pravdu?"

Kývnu a přemýšlím, kdo tahle holka je a jaktože tohle všechno ví.

„Ale doktoři ti řekli, že vám prostě nemůžou pomoct. Že její ztracenou paměť oni obnovit nemůžou. Takžé..."

S úsměvem se na mě podívá.

„...jí propustili?" Zkusím. Myslel jsem, že si jí chtějí nechat na pozorování, nedává mi to žádný smysl.

„Bingo!" Marie mi ukáže vztyčený palec nahoru a znovu se zakření. Začíná mi vadit.

„Ale to by mě, nebo někoho jiného informovali, ne?" Můj hlas je trochu zvýšený a cítím, jak se mi klepou hlasivky.

„Proč?" Zatváří se nechápavě. „Informovali její rodiče, to stačí."

„Dobře, ale kde teda Olivia je?"

Marie se ze široka usměje a ukáže na sebe ukazováčkem své pravé ruky. Lebka na náramku se jí při tom pohybu houpe ze strany na stranu.

„Tady."

Vytřeštěně a nechápavě na ní vyválím oči. Ne protože bych jí nevěřil, právě naopak. Věřím jí až moc a nejsem schopen přijít na jedinou svou chybu, kterou jsem udělal. Má Olivia byla slušná a jemná dívka. Princezna. Tohle je ale její pravý opak. Blázen, který dokázal jen pobaveně sledovat mé sesypání. Vyhrála.

Couvnu, až zády narazím do dveří pokoje. Marie mě pobaveně sleduje, má podepřenou hlavu hřbetem ruky ve které drží kartónový kelímek.

„Kdo sakra jsi?" Zeptám se. Připadám si jako oběť vraha v nějakém brutálním hororu. Ona je zbloudilý psychopat a já jen další nešťastník, který mu sklouzl do pasti.

„Bludná reinkarnace Olivie." Odpoví vážně, ale hned se rozesměje. A potom se tvář jejího obličeje znovu změní a já v něm spatřím někoho úplně jiného.

S vážnou tváří se zvedne z gauče a já mám na okamžik opravdu pocit, že mi něco udělá. Ona se ale pár centimetrů ode mně zastaví a prohlíží si mě.

„Ta holka přede mnou měla fakt mizernej vkus," prohlásí a usměje se, ale úplně odlišně, než jsem u ní zatím viděl. „No, to je fuk. Jak už jsem jednou řekla, viděli jsme. Tenkrát v nemocnici. Něco si ale vyjasníme, Nathane,"

Vysloví mé jméno s jasným odporem v hlase. Dokonce trochu nakrčí i nos.

„Já jsem Marie Sherwoodová, nebo Nová Olivia, říkej mi jak chceš. Teď jsem tu a chci normálně žít. Nepokoušej se o nic, co by mě mohlo ohrozit, nebo zažiješ něco, co jsi ještě nikdy neviděl," ukazováčkem mi strká do hrudi, až mám pocit, že mi tam snad udělá důlek. Její zlostný výraz ve vteřině nahradí její usměvavá přetvářka. „A teď dovol, chci sem pustit své nové kamarády a užít si zbytek noci. Teda, rána."

Netrvá mi dlouho, aby mi došlo, že na téhle party už nejsem vítaný - tedy, pokud jsem vůbec někdy byl. Marie se ušklíbne a projde kolem mně do haly. Aktuální rocková skladba, která se ozývá celou stavbou, je najednou mnohem hlasitější, poté, co jsou dveře pokoje otevřené.

Rozhodnu se následovat Marii, ale u schodiště se naše cesty rozdělí. Ona se s úsměvem a jekotem vydá za tím klukem z minula. V momentě, kdy se jeho paže dotknou její holé kůže v pase, se odvrátím a div schody neseběhnu.

Když mé nohy křečovitě, ale stále v klidu, dopadnou na dřevěnou podlahu v poschodí, rozběhnu se.

Dveřmi sprintuju s jediným cílem; už se nikdy neohlédnout zpět.

-
poznámka autora

V první řadě se omlouvám, že je kapitola takhle krátká, - pouze 1000 slov - ale myslím, že nemělo smysl jí dělat delší. Doufám, že to nikomu nevadí.

Na druhou stranu je ale kapitola takhle brzo! Doufám, že se vám líbila, já jsem s ní celkem spokojená :).

Byla by moc ráda, kdyby jste mi psaly víc komentářů. Mě tento příběh opravdu baví psát, ale byla bych ráda, kdybych znala i váš názor na něj :).

Taky bych se chtěla zeptat, jestli byste chtěli kapitoly z pohledu Marie? Samozřejmě časem. Teď je na to moc brzo :--).

Mám vás všechny moc ráda!

Anna

28.07.'16